Chodsko.net
Založení kostela pravděpodobně inspirovali mniši, kteří podle pověsti sídlili na Černém vrchu. Snad to byli misionáři, kteří přišli z jihozápadu šířit křesťanství na území osídlené Slovany. Když pak měli přesídlit do nově založeného kláštera řádu sv. Augustina na Pivoni, dali v místě dnešního kostela vykopat základy pro svatyni. Podle pověsti byl při kopání základů nalezen železný kříž. Mniši jej dali poslat papeži a do věže kostela pak zazdili kříž kamenný, který stával u jejich poustevny, a který dodnes připomíná dávný příběh. První písemné známky o existenci kostela pocházejí z roku 1352. Jde o původně gotickou stavbu, což potvrzují některé zachované části, které vznikly patrně koncem 14. století. Kostel byl téměř zničen za husitských válek začátkem 15. století a později opět za třicetileté války v 17. století. V 2. polovině 17. století byl přestavěn do barokní podoby. V roce 1818 byla přistavěna věž. Na věži kostela je kříž a kohout – snad jako památka na roky 1562 až 1629, kdy v tomto kostele působili protestantští kněží. Další opravy byly provedeny na konci 20. stol. Vedle kostela stojí raně barokní fara z 2. poloviny 17. století.
Pastýřova hruška je památný strom u obce Únějovice. Přibližně šestisetletá hrušeň obecná (Pyrus communis) roste v lese Cikánovka jihovýchodně od vsi, v nadmořské výšce 500 m. Obvod jejího kmene je 435 cm (je nejsilnější památnou hrušní v ČR) a výška stromu dosahuje 17 m (měření roku 2000). Je chráněna od roku 1987 pro svůj věk.
Kaple sv. Jana Nepomuckého ve vsi Únějovice pochází z roku 1868 a byla zrekonstruovaná v roce 2003. Konají se v ní pravidelné pouťové mše při výročí patrona této kaple - 16.5.
Nejstarší historické zmínky o Únějovicích se objevují v roce 1379. Tehdy je držel královský lovčí Ctibor Tlam, který vlastnil také nedaleký hrad Pušperk. Jeho syn Jan již Pušperk nedržel, můžeme proto předpokládat, že si v Únějovicích nechal vystavět tvrz nebo dvorec, který se stal centrem malého statku. Ten zprvu obsahoval jen ves a dvůr Únějovice. Ve 2. polovině 15. století držel Únějovice rytířský rod Únějovských z Krásného Dvora. Před polovinou 16. století získalo únějovický stateček město Domažlice, kterému byl ale za protihabsburskou revoltu zkonfiskován. Novým majitelem Únějovic i sousedního panství, spravovaného původně z tehdy již opuštěného hradu Nového Herštejna, se v roce 1549 stává karlštejnský purkrabí Šebestián Markvart z Hrádku. Jelikož byl Nový Herštejn neobyvatelný, stávají se Únějovice nakrátko centrem bývalého herštejnského panství, k němuž patřily majetky v devíti vesnicích. S tímto krátkým obdobím vzestupu můžeme spojit i radikální přestavbu únějovického dvora a tvrze, který za Markvartů získal podobu výstavné renesanční rezidence. Dvůr byl vybudován na rozsáhlém obdélném půdoryse, fasády obytných i hospodářských budov byly zdobeny sgrafity (poslední zbytky psaníčkových sgrafit jsou zachovány na vnější fasádě stodoly v jihovýchodním nároží dvora). Tvrz – renesanční sídlo – bylo situováno při vstupu v severozápadním nároží dvora. Nad trojprostorovým přízemím sklenutým křížovými klenbami s hřebínky (které jsou dosud zachovány) obsahovala budova další dvě patra. Rozkvět únějovického statku však netrval dlouho. Již v roce 1593 je jako jeho majitel uváděn Humprecht Černín z Chudenic, po něm následovali Kocové z Dobrše a Žákavcové ze Žákavy. Za těchto majitelů byly Únějovice drženy k jiným statkům a únějovické sídlo ztratilo charakter šlechtické rezidence. Bylo využíváno vrchnostenskými úředníky a později přestavěno na sýpku. K této přestavbě došlo nejpozději po roce 1720, kdy se Únějovice s Chocomyšlí stávají natrvalo součástí panství Chudenice. Bývalé renesanční sídlo slouží stále jako prostorná a i dnes bezpečná sýpka. V roce 2008 získal objekt nové fasády. Při rekonstrukci byly zakresleny původní fasády s velkými okny, které opět zmizely pod omítkami. Poměrně dobře zachován je i celý areál dvora. Součástí dvora byl i mlýn umístěný pod hrází velkého rybníka.
Osada ležela přibližně 0,5 km severně od dnes již také zaniklé obce Lučiny, pod kterou správně patřila. Nejstarší zmínky o obci se datují k roku 1619 v souvislosti se založením sklárny, která stála v části obce nazývané Dolní Úpor. Nicméně podle některých pramenů vznikla ves již ve 12. století, později však zpustla. K Čechám však i s celým okolím připadla teprve úpravou hranice r. 1764. V polovině 18. století sklárna zanikla a obyvatelé osady se živili především tkalcovstvím a chovem dobytka. Roku 1767 žilo v osadě 27 poddanských rodin. Mezi řemeslníky je zmiňováno 7 tkalců, 1 krejčí a 1 řezník. V roce 1789 měla osada 28 popisných čísel. Roku 1839 pak 34 usedlostí a 376 obyvatel. Ve vsi fungovaly také dvě bělírny příze. Mezi léty 1764–1822 byl v Úporu celní úřad. K Úporu patřily také tři samoty – Eseltraths Häuser (Eselhäuser), Dietlhof Häuser (Dietlhof) a Schickenhof. V roce 1930 bylo ve vsi 37 usedlostí, ve kterých žilo 194 obyvatel (186 německé národnosti). Po druhé světové válce se Úpor stal součástí hraničního pásma a byl zbourán.Dnes Úpor připomínají základy několika domů a křížek s letopočtem 1880.Rok zániku: 1950-1960Důvod zániku: hraniční pásmoZdroje:www.sudety.cpkp-zc.czwww.zanikleobce.cz
Úsilovská tvrz vznikla pravděpodobně ve 14. stol i když je doložena až ve století 15. Ve 14. stol. patřil Úsilov ke Švihovskému panství. Na přelomu 14. a 15. stol. byl majitelem Úsilova Vilímek z Úsilova. Od poloviny 15. stol. až do poloviny 16. stol. vlastnili Úsilov Příchovští. Pravděpodobně právě Příchovští v 16. století přistavěli k původní tvrzi jednopatrovou budovu. V pozdější kupní smlouvě z roku 1624 se v Usilově uvádí stará a nová tvrz, přičemž novou tvrzí se myslí právě přístavba ze 16. stol. V 17. stol. přestala tvrz sloužit panským účelům. Nová přístavba, která měla dvě místnosti s klenutými stropy sloužila ještě potřebám správce a čeledi. Starší část tvrze sloužila jako chlévy a byla v první polovině 18. stol. zbořena. Použitelná část staré tvrze byla snížena na první poschodí a v 18. stol. upravena na sýpku. Z původní tvrze se dochovalo stavení sýpky kryté valbovou střechou a jednopatrová přístavba ze 16. stol., na čelní stěně osazená kamennými znaky Draslaviců a Svojšínských. Tvrz byla původně obehnána vodním příkopem, ten se však nedochoval.
Sezona zde trvá od 15. května do 15. září. V areálu je travnatá pláž, stánek s občerstvením, volejbalové hřiště, stolní tenis, dětské pískové hřiště, taneční letní parket s pravidelnými tanečními zábavami, dětská skluzavka, vodní tobogán dlouhý 48 m a WC. Otevřeno denně od 10 do 22 hodin.
Osada stávala na východním okraji plešské náhorní planiny v sedle mezi Velkým a Malým Zvonem. Vznikla koncem 18. století na pozemcích majitele panství Václava Koce z Dobrše, podle kterého dostala později název. Před válkou zde bylo 61 usedlostí. Až do svého zániku byla Václav osadou Pleše.Vesnice byla zničena v 50. letech při zřizování hraničního pásma. Část jejího prostoru dnes zaujímá opuštěný areál bývalé roty PS ze 70. let, kdy byl při rozšiřování hraničního pásma postaven jako náhrada za rotu na Pleši. Z jižní části vsi zůstaly jen terénní nerovnosti při okraji lesa. Severně vrch se nachází Velký Zvon, nejvyšší vrchol na našem území v této části Českého Lesa s bývalým vojenským areálem.Období zániku: 1950-1960Důvod zániku: hraniční pásmo Zdroje:www.sudety.cpkp-zc.czwww.zanikleobce.cz
Pietní pomníček s křížkem zaniklým vískám Václav a Rábov v bývalém středu obce. Souřadnice GPS jsou pouze přibližné a budeme rádi za upřesnění.
Valdorf je jednou z řady vsí, které vznikly v souvislosti se sklářskou výrobou. Místní sklářská huť byla založena 1696. Později se tato sklárna také nazývala Weisse Hütte, protože se v ní vyrábělo bílé tabulkové sklo. Nejstarší zmínky o vsi Valdorfu jsou z roku 1757 z tereziánského katastru. Podle tohoto pramenu ves vznikla kolem roku 1690. V roce 1757 bylo v osadě 14 domů lesních dělníků a sklářů. V roce 1839 v osadě stálo 19 domků, panská hájovna a žilo zde 161 lidí. V roce 1921 tvořilo osadu 27 domů, v nichž žilo 200 obyvatel (194 německé národnosti) a v roce 1930 28 domů se 176 obyvateli. Po druhé světové válce byli původní obyvatelé vyhnáni a ves zanikla.Bývalá vesnice je dnes snadno lokalizovatelná podle mohutné lípy na křižovatce cest na někdejší návsi, za ní se v křoví ukrývají zbytky zdí bývalé školy. V severní části vsi jsou patrné staré ovocné stromy a zarostlé zbytky základových zdí. Jižní část byla zcela zničena při výstavbě hraničních zátarasů, které tudy byly nataženy v 70. letech.Asi 300 metrů jv. v lese u silničky směrem na Pleš jsou zachovány zříceniny zámku. Postaven byl na konci 18. století jako lovecký zámeček Koců z Dobrše, původně jako přízemní kamenná stavba, ke které bylo v 19. století přistavěno dřevěné patro. Objekt byl příležitostně obýván až do roku 1945. Po válce údajně vyhořel a nebyl již obnoven. Dnes je patrný relikt vstupního objektu u silnice a zarostlé zříceniny obvodových zdí vlastního zámečku. Místo je dnes zalesněno, ale zbytky někdejší parkové úpravy jsou dodnes dobře patrné, zejména mezi silnicí a zámečkem. Dnes vede územím bývalé obce cyklistická stezka a v místě osady se nachází cyklistické odpočívadlo. Rok zániku: po 1945Důvod zániku: postupně vysídlenaZdroje:www.sudety.cpkp-zc.czwww.zanikleobce.cz
Pomník obce Valtířov s nápisem „Na památku obce Valtířov s 355 občany a 79 budovami.“
Valtířov se nacházel přibližně 3 kilometry západně od Nového Kramolína při silnici do Nemanic. Obec je poprvé zmiňována již ve falsu listiny odkazující se k roku 1115, kterou panovník Vladislav I. daroval Valtířov i další vsi klášteru v Kladrubech. V roce 1186 ves získalo pražské biskupství. Následně patřila ves schönthalskému klášteru (1270). Roku 1358 držel ves Dobrohost z Mělnice a roku 1373 Zdeněk z Herštejna. Koncem 14. století obec připadla klášteru augustiniánů na Pivoni. Pravděpodobně za husitských válek ves zanikla, neboť roku 1573 je Valtířov uváděn jako pustý (spolu se vsí zanikl i gotický kostel). K novému založení Valtířova dochází kolem roku 1695. Ves je stále ve vlastnictví kláštera v Pivoni. V roce 1757 měla obec 111 obyvatel. V roce 1789 bylo ve vsi 37 domů, v roce 1839 45 domů a 334 obyvatel. V roce 1930 měl Valtířov 61 domů, v nichž žilo 273 obyvatel (z toho 264 německé národnosti). Po druhé světové válce a vyhnání německého obyvatelstva se obec ocitla v hraničním pásmu, což znamenalo její konec. Oficiálně byla obec zničena roku 1954.V současné době obec připomíná pouze návesní rybník, zbytky základů domů, obnovený kovový kříž zasazený do kamenného sloupku a česko-německý památník. Je-li příznivé počasí, otevře se Vám z tohoto krásného místa obklopeného loukami a pastvinami nádherný pohled na Šumavu i na Chodsko. Období zániku: 1950-1960Důvod zániku: hraniční pásmo Zdroje:www.sudety.cpkp-zc.czwww.zanikleobce.cz
Velký Horšín se nacházel mezi obcemi Ostrov a Rybníky. Obec je prvně zmíněna v roce 1579 při hraničních sporech mezi Chody a přimdskými Švamberky nebo mutěnínskými Vidršpergáry, jejichž panství zde hraničila. V roce 1644 jsou při dělení vidršpergárského panství poprvé zmiňovány vsi Velký a Malý Horšín. V roce 1654 žilo ve vsi šest poddanských rodin. V roce 1673 jsou ve Velkém Horšíně uváděny čtyři pustá stavení jako následek třicetileté války. V roce 1757 žilo v obci 55 poddaných, které živila pole a práce v lese. V roce 1789 měla obec 12 usedlostí. V roce 1839 je zde zmiňováno také 12 usedlostí, v nichž žilo 90 lidí. V roce 1921 tu ve 14 domech žilo 81 obyvatel německé národnosti. Po druhé světové válce a vyhnání německého obyvatelstva byla obec částečně doosídlena, začátkem padesátých let ale byla obec určena k demolici.Ves tvořily usedlosti seskupené v mírném úvalu okolo dosud existujícího rybníka. Zřejmě zde nedošlo k násilným demolicím, a tak dnes zůstávají výrazné zříceniny zarostlé křovím a stromovím (např. statek na severním konci vsi je zčásti zachován až do výše patra). Období zániku: 1950-1960Důvod zániku: hraniční pásmoZdroje:www.sudety.cpkp-zc.czwww.zanikleobce.cz
Západně od vsi cestou okolo "žabího" rybníčka lze dojít k tzv. Ďáblově skále, která ční v údolí nedaleko lesní cesty do Mezholez a na které je prohlubeň ve tvaru sedátka. Dnes je skalka obrostlá borovým lesem. Váže se k ní několik pověstí. Před více jak 300 lety prý žil v Malahově sirotek, pytlák a výtržník přezdívaný Ďáblův Polda. Ten uzavřel smlouvu s ďáblem na patnáct let, že bude nezranitelný a bohatý. Když přišel čas zúčtování, viděli prý dřevorubci pekelné duchy tesat do skály sedátko pro svého pána.
Novorománská kaple Navštívení Panny Marie byla postavena na místě starší kaple v r. 1889. V roce 1936 byl objekt zvětšen o západní věž opatřenou dvěma zvony, z nichž větší byl za 2. světové zrekvírován.
