Chodové zjistili, že tudy cesta nevede, takto se svých nových povinností a nenáviděné zástavní vrchnosti nezbaví. A tak je v r. 1562 napadla myšlenka, která nemá v historii obdoby – vykoupit sami sebe ze zástavy! Dosud se nikdy a nikde nestalo, že by se sami poddaní vykoupili. Obyvatelům chodských obcí se to však podařilo.
Této smělé myšlence předcházela stížnost Petra ze Švamberka komornímu soudu na odbojné poddané, ve které žádal jejich přísné potrestání. Chodové byli přinuceni vyslat do Prahy své zástupce k projednávání u soudu. Nejeli tam rádi, měli oprávněné obavy z dalšího jednání soudu a rozsudku, který by jim jistě nepřinesl nic dobrého. Chodští vyslanci přemýšleli, jak z toho ven. Pokusili se nejprve jednat se zástupci české komory o myšlence výkupu ze zástavy. Komora tento nápad uvítala, a tak chodští vyslanci podali v únoru 1562 císaři písemnou nabídku výkupu ze švamberské zástavy, ve které mu dokazovali, jaký prospěch by z toho měla královská komora. Zároveň v této nabídce prosili o vydání svých privilegií, pečeti a korouhve, které byly dosud uložené u městské rady v Domažlicích a o stanovení zástavní sumy s tím, aby bylo Petru ze Švamberka zakázáno soudit se s nimi až do vyřízení této žádosti.
Česká komora ve své zprávě císaři doporučila schválit výkup, neboť chodské vsi byly Švamberkům zastaveny za 4.500 zlatých a Chodové jsou ochotni se vykoupit za 11.000 tolarů.
O výkupu nebylo stále ještě rozhodnuto, ale den jednání před komorním soudem se blížil. Chodští vyslanci se snažili získat od císaře alespoň odložení soudní pře, a mezitím převést jednání na otázku výkupu. K tomu však nechtěl přivolit Petr ze Švamberka, který stále naléhal na urychlení soudního jednání. Sliboval si od něho jednak potrestání odbojných poddaných a zároveň zmaření výkupu. Jednání o výkup se tak stále křížilo s termínem soudního jednání.
Chodové si byli vědomi odvážnosti své nabídky a věděli, že poměrně chudé obce nebudou moci z vlastních zdrojů uhradit sumu 11.000 tolarů. Budou si muset vypůjčit. Jednali s augšpurským kupcem Hansem Tyrollem, který jim slíbil vyjednat půjčku od města Augšpurku 6.000 tolarů za podmínky, že mu za to až do zaplacení celé sumy zaručí předkupní právo na máslo s čistým ziskem jednoho haléře na každém žejdlíku. K tomu však bylo nutné mít v ruce písemný souhlas císaře s výkupem. Bez toho jim nejen nikdo nebyl ochoten půjčit, ale ani chodské obce nechtěly uspořádat sbírku mezi sebou na zbývající část peněz na výplatu ze zástavy.
Petr ze Švamberka se mezitím stále snažil urychlit soudní jednání před komorním soudem a stěžoval si, že Chodové svým jednáním o výkup se snaží vyhnout se soudu. Také upozorňoval císaře, že o nabídce výplaty ani všechny chodské obce neví a navíc jsou již nyní značně zadlužené, a tak neseženou peníze na výkup. Jeho správce Ondřej Kvasnička líčil v chodských vesnicích výkup v takových barvách, že se toho obce zalekly a již v dubnu 1562 vyslaly do Prahy za prvním poselstvem další, které mělo plné moci, aby zastavilo výplatu ze zástavy.
Česká dvorská kancelář na to rozhodla, že Chodové nedokázali oprávněnost stížností vůči zástavní vrchnosti, a tak by je mohl císař potrestat, ale toto rozhodnutí se zatím odkládá do září 1562, kdy se mají Chodové dostavit do Prahy před komorní soud, který rozhodne. O výplatě ze zástavy mohou zatím jednat s českou komorou, ale rozhodnutí bude dáno až na základě výsledku soudní rozepře.
Na podzim 1562 císař konečně povolil výkup. Petr ze Švamberka se snažil toto rozhodnutí zmařit. Oddaloval jednání o výkup a vyslal Kvasničku, aby jednotlivé chodské obce poštval proti sobě a proti vyjednávačům v Praze. To se mu podařilo, takže v lednu 1564 se do Prahy dostavila současně dvě chodská poselstva – jedno chtělo výkup a druhé ne. Z tohoto důvodu byli na Chodsko vysláni komisaři (sekretář české komory Daniel Mikuláš Schindl z Ebrharce na Komořanech, úředník týnského ungeltu Jakub Granovský z Granova a Alexander Zoller), kteří měli zjistit pravý stav věci.
Jejich hlavním úkolem bylo vyšetřit, proč vyslali Chodové do Prahy dvojí poselství s různými plnými mocemi, a zjistit, zda se chtějí vyplatit ze zástavy a kde k tomu hodlají získat peníze. Výslechem komisaři zjistili, že sedláci byli o celé věci mylně informováni Ondřejem Kvasničkou. Při tomto jednání prohlásily všechny chodské obce jednohlasně, že prvému poselstvu nedaly tak rozsáhlé plné moci, aby mohly jejich jménem jednat o výplatě ze zástavy (již proto ne, že obce nemohou samy sehnat tolik peněz). Komisaři z jednání vyrozuměli, že obce by nejraději přesunuly výplatu na císaře samotného. Na to jim komisaři sdělili, že se musí vykoupit sami. Zároveň jim však vysvětlili podstatu a význam výkupu a vyvrátili informace Kvasničkovy. Chodové se tedy jednomyslně rozhodli výkup uskutečnit.
Švamberkové se ani nyní nevzdali svých pokusů zabránit výkupu. Jan Erazim, bratr Petra ze Švamberka, inicioval na sněmu sepsání petice, ve které se čeští stavové přimlouvali u císaře za práva Petra ze Švamberka. Upozorňovali císaře, že Chodové se jen chtějí vyhnout trestu za neposlušnost a pokud se vykoupí, budou si na to muset vypůjčit a zadluží se, takže komora z nich nebude míti žádný užitek. Petice císaři byla opatřena 56 pečetěmi českých pánů. Přesto trval císař na uskutečnění výkupu. Chtěl získat zdarma jedenáct vesnic spolu s rozsáhlým pohraničním lesem, který patřil k domažlickému chodskému hradu.
I nadále se však jednání o výkupu protahovalo. Neustále byl posunován termín a navíc Chodové nemohli získat nikoho, kdo by je byl ochoten ve sporu se Švamberky zastupovat. Přesto, že císař nařídil, aby jim byl opatřen prokurátor a dostali nazpět svá privilegia, tak česká komora jim je nechtěla vydat a přidělený prokurátor jim vzkázal, že k němu již nesmí přijít, protože má od pánů přísně zakázáno je zastupovat. Tento podivný postup české komory je vysvětlitelný tím, že jedním z komorních radů byl Jáchym ze Švamberka (stal se dokonce prezidentem české komory).
Petrovi ze Švamberka se dokonce podařilo, aby před vlastním jednáním o výkup proběhlo před komorním soudem projednání jeho žaloby na Chody. Rozsudek vyzněl v jeho prospěch. Chodům se opět nepodařilo prokázat, že by byli utiskováni proti svým výslovným písemným privilegiím, a protože soud neuznal jejich nepsané zvykové právo, tak prohráli. Naopak Petr dokázal u soudu neposlušnost a odbojnost Chodů, i to, že jeho samého ohrožují na životě. Jím označené poddané (13 osob) soud odsoudil k trestu vězení a ostatním bylo pod přísným trestem nařízeno, aby byli poslušni svého pána.
Tímto rozsudkem však nedošlo k ukončení jednání o výkup, jak si to sliboval Petr ze Švamberka. Naopak, Chodům byla vydána jejich privilegia a komornímu prokurátorovi bylo uloženo, aby je zastupoval před komorním soudem při jednání o výplatě. Sám císař nařídil, aby se začalo okamžitě jednat o provedení výkupu. Přesto byl vliv rodu Švamberků tak velký, že i přes rozkaz císařův, bylo jednání opět oddalováno. Císař znovu a znovu urgoval rychlé vyřízení výkupu ze zástavy. Marně. Počátkem března 1566 opět důrazně nařídil arciknížeti Ferdinandovi (spravoval Čechy), české komoře, Petrovi ze Švamberka i komornímu soudu, aby při příštím dubnovém zasedání soudu byla chodská výplata již zcela určitě projednána. Opět marně. Snahy císaře se tříštily o vliv, jaký měl Švamberk mezi českými stavy.
Chodové si na pomalý postup stěžovali císaři a prosili ho o urychlení jednání. To se však stále protahovalo a ani přítomnost císaře v Praze v r. 1567 nepřispěla ke konci jednání. K dalšímu oddálení jednání přispěli i Chodové sami. Domnívali se, že již brzy dojde k provedení slibovaného výkupu a přestali Švamberkovi platit berni a roční platy. Ani přes urgování místodržících a později i císaře Chodové nezaplatili dlužné částky. Císař jim ve svých restriktech z března 1568, ledna a března 1569 znovu přikazoval doplatit dlužné dávky, ale opět marně. Pod přísnými tresty jim to znovu přikazoval císařským rozkazem z dubna 1569, i tentokrát bezvýsledně. Přesto nebyli Chodové potrestáni, pouze jim byl zaslán další rozkaz císaře, aby zaplatili.
Teprve v březnu 1570 se o výkupu začalo znovu jednat, a to na popud dvorské komory, která připomněla císaři jeho výhody – získání 3.000 tolarů nad zástavní sumu, stane se pánem jedenácti chodských vesnic, z nichž bude brát roční příjem. Výkupem budou také odstraněny stálé spory mezi Chody a jejich nynější zástavní vrchností.
Císař tedy oznámil 4. 6. 1570 Petrovi ze Švamberka svoje zásadní svolení k výplatě chodské zástavy a odkázal jej na českou komoru, která s ním měla sjednat bližší podmínky, aby do šesti týdnů postoupil Chody se vším příslušenstvím k rukám české komory. Zároveň mu císař sliboval, že Chodové uhradí Švamberkům všechny dlužné dávky. Toto rozhodnutí dal na vědomí i české komoře, kterou žádal o dodržení šestitýdenní lhůty a o návrh, jak by měli být Chodové spravováni a jaký by měli platit roční poplatek.
Švamberkové i přes císařský rozkaz zástavu nevydali. Vymluvili se na příbuzenské vztahy a tvrdili, že bez soudního projednání a rozsudku nemohou zástavu vydat. Ve své odpovědi Švamberkům císař zdůraznil, že Chodové jsou jeho majetkem a vyzval je, aby předložili všechny potřebné dokumenty o zástavě. České komoře bylo uloženo, aby výkup co nejrychleji provedla.
Chodové také nelenili a jako dar císaři složili hotově 4000 tolarů. Císař listem z července 1570 písemně potvrdil příjem daru, svolení k výkupu Chodů a zaručil, že Chodové již nikdy nebudou nikomu zastaveni.
K rozhodnutí komorního soudu o výkupu došlo v září 1570. Bylo rozhodnuto, že králi přísluší právo na výplatu zástavy domažlického hradu s příslušenstvím v sumě 4500 zlatých, ale s podmínkou, že bude tento výkup oznámen současnému zástavnímu držiteli rok předem. Petrovi ze Švamberka bylo přiznáno právo, že tato zástava nemá býti v budoucnu zastavována nikomu jinému, kromě rodu švamberského.
Císař nebyl spokojen s podmínkou jednoroční výpovědi dané v rozsudku a snažil se přimět Švamberky, aby od ní ustoupili. To se mu podařilo pod podmínkou, že Švamberkové obdrží hotově nejen zástavní sumu, ale i všechny zadržené platy.
Nyní se také začaly objevovat neshody mezi představami Chodů o budoucnosti a plány a výpočty císaře. Hlavní podmínka Chodů – písemné potvrzení císaře, že již nebudou nikomu zastavováni, byla splněna po vyplacení 4000 tolarů. Proti dalším podmínkám se však císař ohradil. Jednalo se o tyto podmínky – chtěli platit komoře pouze 24 hřiven stříbra roční berně a svobodně využívání všeho, co patřilo k zástavě - královské lesy, vaření piva jako ostatní města, osvobození od cel a mýt v zemi, svobodná volba rychtáře a konšelů a aby sporné věci směli předkládat české komoře k rozhodnutí. Náhradou za to slibovali, že budou jako dříve střežit zemské hranice. Tyto podmínky se již svojí podstatou nehodili do tehdejší doby. I samospráva královských měst byla tehdy okleštěna královskými rychtáři. Otázka výkupu byla pro císaře pouze otázkou finanční. Chtěl z něho získat co nejvyšší příjem. Chodové tedy museli své podmínky zmírnit a nakonec slíbili, že budou do komory platit dávky, jak jsou povinováni a pouze prosili císaře, aby je ušetřil nových neobvyklých břemen, jež na nich vymáhal Petr ze Švamberka.
Bratři ze Švamberka se domáhali zaplacení dlužných dávek, jež pětiletým zadržováním vzrostly do značné výše. Stěžovali si, že dosud nedostali ani krejcaru výkupného ani zadržené platy. Prosili, aby se výkup urychlil, aby dostali vyplacené peníze a zároveň prosili, aby císař daroval Petrovi náhradou 6 – 7 malých vesniček, patřících ke klášteru Pivoňskému, aby zde mohl s rodinou prožít své stáří.
Chodové však stále přes výzvy císaře i komory odpírali zaplatit Švamberkovi zadržené platy a popírali jejich oprávněnost. Vysvětlovali, že tyto nové, nebývalé dávky, byly hlavní příčinou, proč se chtěli sami vykoupit ze zástavy. Hodlají platit pouze to, co mají dle svých privilegií. Slibovali císaři, že mu zaplatí zbytek zástavní sumy hned, jakmile jim bude vydáno písemné potvrzení výkupu a konfirmace starých privilegií.
Otázkou ovšem bylo, jestli česká komora uzná tvrzení Chodů, že podle svých privilegií jsou povinni platit pouze 24 hřiven stříbra roční berně. Ta nakonec rozhodla (1571), že ustanovení privilegia Karla IV. se vztahuje pouze na královskou berni a ne na roční úrok. Zjistila, že Chodové již téměř sto let platí zástavní vrchnosti peněžité i naturální dávky ve výši 700 kop míš., které by po výkupu měli platit i císaři. Pokud by císař přistoupil na to, že by mu Chodové platili pouze 24 hřiven stříbra, za něž by měli v užívání celý úřad domažlický i s lesy a vším příslušenstvím, pak by z toho výkupu neměl žádný užitek.
Císař přistoupil na stanovisko české komory a nařídil, že Chodové jsou povinni platiti ročně tolik, kolik platili Švamberkům. Dále nařídil, aby byli Chodové důrazně vyzváni, aby složili peníze na zástavu a uhradili všechny dávky, zadržené Švamberkům. Komora pak měla podat návrh na budoucí správu chodských vesnic.
Bylo zjištěno, že Chodové dluží své zástavní vrchnosti na peněžitých i naturálních platech 1903 kopy 24 gr. Švamberkové na naléhání komory přistoupili na to, že sice posečkají Chodům s placením do sv. Havla, ale pouze pod podmínkou, že Chody propustí ze zástavy až po zaplacení.
I tato lhůta se zdála Chodům krátká a tvrdili komoře, že to nemohou nyní zaplatit. Komora tedy navrhla císaři, aby sám uhradil tento dluh Švamberkům s tím, že Chodové by mu tuto částku do dvou let vrátili. Česká i dvorská komora se shodli v doporučení císaři, že Chodové jsou povinni platiti císaři tutéž částku jako Švamberkům a dále doporučili prominout Chodům na dobu šesti let placení ročních platů, ale s podmínkou, že je užijí ke splácení dluhů a budou o tom každý rok skládat účty. Císař s tímto doporučením souhlasil, a to i s tím, že za Chody uhradí dávky Švamberkům. Chodové s těmito podmínkami nesouhlasili, zejména s tím, že by měli ročně platit stejně jako dosud. Ale nakonec byli nuceni se s tím smířit. V opačném případě by jejich několikaleté úsilí přišlo vniveč, protože by císař od výkupu upustil. Po sjednání podmínek již nic nebránilo provedení výkupu. Přesto k němu došlo až na jaře 1572. Chodové, kteří měli u české komory složit zástavní sumu, to stále odkládali. Komora totiž chtěla, aby Chodové byli formálně propuštěni ze zástavy, až císaři vrátí peníze, které za ně zaplatil Švamberkům.
Teprve v únoru r. 1572 došlo k dlouho očekávanému výkupu. V chodské delegaci byli zástupci všech obcí – Matouš Janeček z Postřekova, Jakub Havran z Mrákova, Tomáš Halířek z Draženova, Matěj Střezek z Klíčova, Jan Šešelín ze Stráže, Martin Kuneš z Klenčí, Martin Mašina z Újezda, Jakub Beroušek z Chodova, Jakub Šváb ze Lhoty, Jirka Martinovic z Pocinovic a Ondřej Weiblinger z Tlumačova. Tak se uskutečnilo něco, co se ještě nikdy poddaným nepodařilo a většinu z nich by to zřejmě ani nenapadlo - prostí sedláci se sami vykoupili ze zástavy a zvítězili tak nad mocným šlechtickým rodem. Byl to na tehdejší dobu malý zázrak. Již to, že je něco takového vůbec napadlo, svědčilo o hrdosti a sebeúctě tehdejších Chodů. Skutečnost, že mnoho let stáli na svém, neustoupili a zdolali všechny překážky a nesnáze, svědčila o jejich nezlomnosti a pevné vůli.
