Chodové si při své odlehlosti v pohraničním horském kraji zachovali nejen staré mravy, zvyky a kroj, ale také jejich mluva měla a mnohde si ještě zachovala význačné zvláštnosti.
Ovšem stejně tak jako nejde přesně vymezit geografickou hranici Chodska, je nemožné ohraničit chodské podřečí – bulačinu. Je nejpravděpodobnější, že Chodové byli součástí starého českého kmene, který odedávna bydlíval nejen v okolí Domažlic, ale také směrem k Přimdě a, soudě podle mluvy, i ke Klatovům a Plzni. Rozdílný historický osud daný privilegii pak způsobil odlišný vývoj Chodska po všech stránkách (i v mluvě). Chodské podřečí je však součástí nářečí jihozápadního. V minulosti se daly také pozorovat rozdíly v mluvě domažlické a chodské, proto se v odborné literatuře setkáváme s pojmy domažlické i chodské podřečí (zde chodské a domažlické podřečí rozdělovat nebudeme).
Toto pojednání o bulačině si nebere za úkol popsat současný stav a vyzdvihnout slova, která se dosud na Chodsku používají. Celá problematika by zasluhovala samostatnou vědeckou práci, což není účelem těchto stránek. Naše stránka popisuje bulačinu ve stavu, jak ji zaznamenal J. F. Hruška na konci 19. století.
Chodské podřečí si do dnešní doby zachovalo jistou svéráznost, avšak proud času se podepsal na tomto dědictví i na Chodsku. Je ovšem záslužné, že Chodové byli schopni uhájit svoji původní řeč nejdéle v Čechách. J. F. Hruška se ovšem domnívá, že od poloviny 19. století řeč upadá, a že jazykové zvláštnosti je nutné hledat, stejně tak jako odkládané širáky a župany.
Mnoho slov bylo a dodnes je charakteristických pro mluvu celého Plzeňska či širší část jihozápadních Čech. A naopak, i v jednotlivých vesnicích Chodska je dnes možné pozorovat velké rozdíly v zachování bulačiny. I Hruška pozoroval rozdíly v mluvě různých vesnic Chodska, dokonce i v mluvě jednotlivých rodin.
