Masopust byl nejveselejší částí roku - velká společenská událost bez církevních vlivů je dobou od Tří králů do Popeleční středy. Pevným bodem je 6. leden, konečné datum závisí na Popeleční středě, která patří k pohyblivým svátkům Velikonoc. Proto je i období masopustu každoročně jinak dlouhé. Podle toho, kdy budou Velikonoce, může masopustní neděle připadnout na dny od 1. února až do 7. března. Masopustem nazýváme celé období nebo jen poslední tři dny, ale také i hlavní masku. Masopust vlastně představoval přechodné období mezi zimou a jarem, obřady a obyčeje s ním spojené souvisejí se zemědělským kalendářem - přechodem k jarním pracím.
Na stole musela být o masopustu všeho hojnost, vybíraly se dobře uchované zásoby. V zimě maso nepodléhalo tak rychle zkáze a bylo více času na jeho zpracování. Maso z domácí zabijačky a slanina se nakládaly do láku (sůl, ledek, cukr a koření) a po určité době udily. Hřbetní sádlo se uchovávalo prosolené a proložené česnekem, někde se také maso konzervovalo solením (podobně i máslo). Pokud bylo z vepře dost masa, vařila se v zimě uzená polévka i ve všední den. Do ní se zavařovaly kroupy a přikusoval chleba, takže byla vydatným zimním jídlem. Oblíbenou zabijačkovou pochoutkou byla jelita, v Domažlicích plněná ječmenem a hovězí krví navíc. Typickým chodským výrobkem byl i plněný žaludek a slepé střevo, tzv. budík. Vepřové sádlo se muselo stejnoměrně nakrájet a zvolna vyškvařit, aniž by škvarky přisedly ke dnu a příliš zhnědly. Hospodyně pak sádlo nalévaly do velkých krajáčů. Dnes už je klasická zabijačka řídkým jevem i na vsi.
V tomto období se nejčastěji strojily svatby a toto pravidlo dodržovaly všechny vrstvy obyvatelstva. Např. v Postřekově se během masopustu roku 1892 konalo šestnáct sňatků.
Masopustní hodování, zábavy a s tím spojené veselí vrcholí tzv. ostatky, voračkami. Dříve trvaly voračky skoro týden. Začínaly Tučným čtvrtkem a končily půlnocí masopustního úterý, kdy se pochovával (nebo jinak likvidoval) Masopust - mužská figurína navlečená do mužských šatů, vycpaná slámou. Nebo se pohřbívala basa či housle na znamení, že skončily plesy, bály, věnečky, šibřinky, merendy, tancovačky a maškarní zábavy. Velmi často se to dělo až na Popeleční středu.
Lidé se přestrojovali do masek ze zvířecích kůží, nosili kožichy obrácené naruby, muži se převlékali za ženy a ženy za muže. Černili se sazemi, mazali kolomazí a smolou a polepili se peřím. Masky běhaly po domech a po ulicích, a protože se často tropily výtržnosti, objevovaly se četné zákazy maskování.
Masopustní veselí bylo známé a oblíbené, lidé se strojili do drahocenných šatů, tancovali a jedli koblihy a šišky. Smažení koblih a šišek na másle a sádle je velice dávnou záležitostí. Již ve 14. století existovali specializovaní pekaři - kobližníci. Vedle šišek a koblih byly ještě běžné boží milosti, na Chodsku listy, smažené pečivo z odpalovaného těsta v podobě čtverečků, obdélníčků a pásků. Pásky se splétaly a proplétaly, výjimečně i slepovaly a plnily. Peklo se i pečivo z kynutého těsta - koláče, buchty, vdolky, věnce a rohlíky. Toto pečivo dostávaly jako výslužku i masky. Kde jim pečivo nenabídli, vzaly si je samy spolu s ostatními pokrmy. Ty si většinou dávaly do pytle pro společné pohoštění uspořádané obvykle v hospodě.
Nezbytnou součástí voraček byly masky, které se nosily na hlavě nebo na obličeji doplněné odpovídajícím kostýmem.
Vyráběly se z nejrůznějších, ale především dostupných materiálů - ze dřeva, kůže, kožešin, křídel ptáků, papíru, plsti, plechu, žíní, slámy, hrachoviny, sítiny a trávy. Také doplňky masek - čepice, řezané zvířecí hlavy (kůň, koza), slaměné nebo kovové krunýře - si často zhotovovali sami účastníci. Velmi oblíbené byly papírové (kašírované) hlavy koně a medvěda
Vedle tradičních masek (medvěd, kobyla, koza, parodie svatby) se objevovala aktuální přestrojení (fotograf, četník, žid, žebrák, kominík, cikáni) a masky reagující na politické i společenské události.
I na Chodsku zachovávali obyčej vodit po vsi mladíka převlečeného za medvěda připoutaného k řetězu. Mladíci obvázali v některém stavení člověka od hlavy až k patě hrachovinou nebo slámou a vodili tohoto medvěda při hudbě a zpěvu dům od domu. V každém stavení medvěd zatančil nejdříve s hospodyní, potom s ostatními domácími děvčaty, za což dostal on i jeho společníci od hospodyně koblihy a od hospodáře obilí nebo peníze. Tancujíce trhávaly hospodyně rády z medvěda hrachovinu a kladly ji pod kvočny a husy, které seděly na vejcích, aby se jim kuřata a housata vydařila. Když obešli mládenci s medvědem celou ves, odebrali se do hostince, kde si všichni zatančili, neboť v masopustní úterý se musí tančit, má-li se vydařit toho roku len, zelí a obilí. Čím výše se vyskakuje, tím vyšší narůstá len.
Maska kozy byla rovněž hojně rozšířena, někde chodívala dokonce v čele průvodu. Byl to vlastně mládenec převlečený do prostěradla, jež mu zakrývalo i hlavu. Nad hlavou nesl tyč, na jejímž vrcholu vyčnívala dřevěná hlava kozy. Nechyběly jí ani rohy, někdy ji doplňovala připíchnutá ježčí kůže. S ní postávající lidi šlehal, často až do krve. Na tyči měl připevněný provázek, kterým mladík trhal a koza tak pohybovala dolním pyskem a ukazovala rohy. Na stejném principu fungovala i hlava koně. Pokud se na hlavu nasazovala papírová kašírovaná maska, koně představovali dva muži - jeden nesl hlavu a druhý tvořil tělo, oba zahalení prostěradlem. Maska kobyly se vyskytovala prakticky ve všech průvodech. Stejné dodnes chodí i během masopustu v Postřekově.
Hlavní masopustní zábava začínala o masopustní neděli. Tančilo se hned po poledni v hostincích i na návsi, večer pořádali v hospodě bál. V pondělí se v zábavě pokračovalo a tancovalo se až do rána. O masopustním úterý, někde již v pondělí, se konal maškarní průvod. Hudba svolávala maškary na náves, kde tancovaly, formovaly se do průvodu a obcházely ves.
Již dvě nebo tři neděle před „bláznivými dny" si chlapci vyjednali s muzikanty hraní při masopustu. Hudebníci se zaplatili z peněz vybraných při voračkách a stejně tak se říkalo i sumě peněz. Na vybírání voraček o masopustním pondělí se sešli chlapci ráno v hospodě a rozdělili si úkoly. Jeden vybíral peníze na dřevěný talíř, v němž byla zabodnuta vidlička s červenou mašlí. Druhý nosil velký džbán s pivem, třetí láhev s kořalkou, další se oblékli za masky - žida, kominíka, ostatní pak byli za zpěváky. Celý průvod v čele s hudbou poté vyšel z hospody, chlapci před muzikanty začali zpívat „do kolečka" a obcházeli jednotlivé domy. Nejvíce ty, kde měly děvčata, která chodila tancovat. Při vstupu do domu společně pozdravili, někteří chlapci se spolu s muzikanty posadili v senci na lavice a výběrčí peněz položil na stůl dřevěný talíř. Potom dávali sedlákovi i všem přítomným napít piva i slivovice. Muzikanti hráli, všichni zpívali a chlapci se selkou, dcerami i děvečkami tancovali. Při tanci je vyzdvihovali co nejvýše, aby měli vysoké obilí. Mezitím voráči smlouvali se sedlákem sumu peněz, kterou jim na voračky přispěje. Často se nedohodli, a tak sedlák přispíval až navečer v hospodě. Někdy i děvčata tajně strčila chlapcům do kapsy peníze, aby je ve vsi nepomluvili. Mezitím kominík hledal ve stavení vejce - pokud je našel, všechny sebral do košíku. Rovněž tak všechno jídlo v troubě, za kamny, nic nevynechal. Žid nosil na zádech velký pytel a dával do nich hnětanky, šišky a listy (boží milosti). Nebo je napichovali na rožeň. Všechno takto získané, vlastně často ukradené jídlo, se večer snědlo společně v hospodě.
Při odchodu z domu děkovali chlapci sedlákovi za voračky slovy „Zaplať Pámbů", potom všem dali ještě jednou napít a odešli do dalšího stavení. Když obešli celou ves, vrátili se do hospody, kde večer vybírali voračky i od žen, které tam přišly k muzice. Ženy během ní vzaly muži, jenž se oženil v tom roce během masopustu, klobouk a nevrátily mu ho dříve, dokud jim všem nekoupil kořalku. Vybrané peníze, pokud se všechny nepropily a neprotančily při této hlavní masopustní muzice, se utratily při taneční „pěkné hodince" v úterý odpoledne. Někde voračky připadly až na úterý ráno, jinde probíhaly oba dva dny.
V průvodu masek na Chodsku nikdy nechyběl žid, čert, muž obalený do povřísel anebo hrachoviny a smrt s kosou. Karel Jaromír Erben ve 40. letech zaznamenal, že hoši na Domažlicku v masopustní úterý chodili s praporcem dům od domu a zpívali:
„Voráči, voráči, pojeď demů!
Ještě jsem nezvorál, nepojeru.
Eště mam vorati tu cestičku,
kudy sem vodíval svou Hančičku.
Divčata v komoře, voráči na dvoře,
Divčata mezi vás, voráči dou pro vás.
Dyjť my huž chvátáme, na vás tu čekáme,
Bolí nás hu srce, vejte nás k muzice!".
Masopust končil Popeleční středou odpoledne, kdy voráči pochovávali Masopusta, panáka ze slámy oblečeného do mužského oděvu. V hospodě ho položili na pohřební nosítka, máry, a čtyři chlapci ho vynesli ven. Maškarní pohřební průvod v čele s Masopustem opět prošel celou vesnicí směrem k rybníku nebo potoku. Mezi maskami tentokrát nechyběl ani kněz a ministranti. Muzika je hlučně doprovázela. Hrobař, koza a stará baba (opět chlapci v přestrojení) se starali o pobavení přítomných diváků z řad vesnice. Tam byl Masopust slavnostně utopen. Při tomto průvodu se dříve jezdilo i na koních. Někdy místo panáka házeli do vody soudek od piva.
„Humříl nám masopust,
humříl nám náhle, esli vám hublížil,
pro pánakrále,
esli vám hudělal to ha nebo to, prosím vás, lidičky, vodpuste mu to."
Masopustní průvody se udržovaly i ve městech. Za pobytu Boženy Němcové v Domažlicích chodily maškary po celý masopust každou neděli a na bálové dny i do pokojů. Na voračky zde maškary chodily i po ulicích, 20-30 jich jezdilo i na koních. Ani v Domažlicích večer nechyběla maškarní zábava s bohatým kulturním programem. Masopustní úterý bylo zpravidla vyhrazeno veselici Měšťanské besedy. Při ní se o půlnoci pohřbívala basa za doprovodu klarinetu a dud, to vše za asistence masek.
Němcová referovala i o píchání zlé saně jako součásti masopustních zábav v Domažlicích v roce 1847. Domažličtí se inspirovali v nedalekém bavorském městě Furth im Wald. Ke znovuobnovení této hry došlo v Domažlicích o masopustu roku 1863, načež se opět na dvacet let odmlčela. Znovu byla zahrána na domažlickém náměstí až na masopustní pondělí 20. února 1882 pod názvem „Píchnutí zlé saně". Ve hře účinkovalo přibližně 200 lidí v kostýmech. Saň ohrožující princeznu přilétla z Bavorska a sledovat ji přišly stovky lidí nejen místních, ale i ze Kdyňska, Klatovska, Horšovskotýnska a Staňkovska. Slavnost se pak ještě’ po několik masopustů opakovala. Chodové pořádali krojované výpravy na divadelní představení do Furthu, a to včetně vyhrocených 30. let 20. století a jejich účast byla ze strany bavorských sousedů vždy kladně hodnocena.
Označení menšího plesu jako věnečku (vínku), často právě maškarního, se ujalo až v 70. letech 19. století. Např. v Draženově proběhl v hostinci Josefa Příbka první věneček, a to hasičský, 26. ledna 1896.
Vedle oblíbených merend se mezi tyto zábavy přidružil nový kostýmní ples, šibřinky, nejprve pražského Sokola. V Domažlicích byl první sokolský ples pořádán 28. února 1870. Sokolské věnečky se tady začaly střídat se šibřinkami, nebylo však pravidlem jejich každoroční pořádání tak jako v jiných městech. Plesy, maškarní bály a šibřinky se netýkaly pouze Domažlic, ale i okolí, např. Staňkova.
Tradiční masopusty na Chodsku se konaly výjimečně i ve 2. polovině 20. století, ve většině obcí proběhly poslední průvody v 60. letech. K jejich obnovení došlo opět po roce 1989 a zásluhu na tom měly především společenské a spolkové organizace (hasiči, spolky žen, sdružení rodáků). Masopustní průvody se konají většinou v sobotu a termín posledního týdne před Popeleční středou není vždy dodržován. V Nevolicích a Stráži obnovili tzv. prahůtky, původně záležitost pouze dívek, omezující se jen na dobu masopustu. Prahůtky měly formu obchůzky masek spojenou s obdarováním účastnic. Prahůtky se konaly na začátku roku, velmi často na svátek Tří králů, a znamenaly začátek tanečních zábav a masopustního veselí. Mladé dívky jsou ustrojeny za nevěstu, ženicha, družbu a droužku, tj. svatbu. Druhé dívky a mladé
ženy jsou svatebčané, kde jsou zastoupeny všechna řemesla, kominík, drážník, atd. Nesměl chybět cikán a cikánka s děckem, kteří, když prochází celý ten průvod s hudbou po vsi, vybírali pro dítě na kasičku.
V současnosti nejznámější je masopust v Postřekově. Za nejstarší obrazový pramen této akce můžeme považovat obraz „Pochovávání masopustu" malíře Jaroslava Špillara z roku 1901. V průvodu vidíme vedle muzikantů smrt s kosou na koni, kněze, čerta na řetězu, slaměného muže se špičatou čepicí a Masopusta neseného chlapci na márách. První poválečný masopust se konal v obci v roce 1946. Organizátory celé akce se stali hasiči, sokolové a už tehdy místní národopisný soubor založený v roce 1933. Dnes se soud nad Masopustem se odehrává na fotbalovém hřišti, stejně tak jeho likvidace oběšením. Postřekovský masopust trvá od pátku do úterý s přesně daným programem. Nejnavštěvovanější částí masopustu je úterní průvod masek, mezi nimiž najdeme jak ty tradiční, tak aktuální. V čele průvodu nesou krojované dívky housle na znamení, že je konec zábav a začíná půst. V průvodu nechybí ženich s nevěstou - opět převlečené opačné pohlaví, soudce, kat a Masopust nesený na márách. Masky neobcházejí domy, ale podle určené a zavedené trasy směřují na sportovní hřiště, kde dochází k soudu a popravě.