Historie

O Chodech můžeme vůbec poprvé číst v Dalimilově kronice, jak dopomohli k vítězství českého vévody Břetislava I. nad německým císařem Jindřichem III. v bitvě u Brůdku. Jejich úkolem bylo les obsadit a pobít ty, kteří by utíkali z boje.

Chodové byli polosvobodnými obyvateli jedenácti vesnic v pohraničí (Draženov, Chodov, Chodská Lhota, Klenčí pod Čerchovem, Starý Klíčov, Mrákov, Pocinovice, Postřekov, Stráž, Tlumačov, Újezd). Poddaní byli pouze panovníkovi české země. Za služby, které vykonávali, měli různá psaná, nepsaná a zvyková práva.

Prvním privilegium získali Chodové od Jana Lucemburského. V letech 1325–1612 dostali Chodové od českých panovníků dvacet čtyři privilegií, ta potvrzovala jejich výsady.

Chodové měli svou vlastní samosprávu sídlící v Domažlicích na Chodském hradě. Byl volen vrchní chodský rychtář - soudce, obvykle Domažličan, který uměl číst a psát, a dvanáct konšelů, z každé vesnice jeden, z Pocinovic dva. Byl vybrán i písař a posel - výběrčí daní. 

Vlastnili i pečeť - uprostřed s čakanou (okovaná hůl se sekyrou), hvězdami a nápisem: „Chodové z Domažlic“. Měli také svůj prapor, na němž byl nejprve znázorněn pár vysokých plstěných bot. Později (od konce 19. století) byl na praporu vyobrazen pes, tedy jeho hlava, protože se Chodům říkalo Psohlavci. Roku 1630 byly prapor i pečeť Chodům W. V. Lamingenem natrvalo odebrány. 

Hlavními povinnostmi Chodů bylo doprovázet a chránit cestující v pohraničních lesích. Dále pečovat o hraniční lesy, podávat rychlé zprávy o nepříteli, bránit zemské branky, stavět ohrady, dělat v lesích příkopy a zrádné cesty.

Jak ochranu hranic postupně přebíralo profesionální vojsko, začala funkce Chodů ztrácet svůj význam. Současně s tím se i jejich výsady stávaly přežitkem, který vrchnost nechtěla trpět a začala Chody na jejich právech zkracovat. To samozřejmě vedlo k mnoha sporům, které mezi obyvateli chodských vesnic a vrchností propukly. K nejznámějšímu povstání Chodů došlo v letech 1692 – 1695. Pro hrdý lid však skončilo porážkou a jeden z vůdců povstání Jan Sladký Kozina z Újezda byl popraven. Přesto boj Chodů za uznání svých práv a svobod skončil až roku 1777. Na přelomu 17. a 18. století přecházejí Chodové z poddanství Lamingenů pod Stadiony, kde setrvávají až do začátku 20. století.

Koncem 19. století se Chodsko, zpopularizované Jiráskovými Psohlavci, stává častým cílem turistů.  

Když němečtí fašisté po mnichovském diktátu v roce 1938 obsadili Sudety, historické chodské vesnice Postřekov, Klenčí pod Čerchovem a Chodov, dále pak Trhanov, Pec, Pila, Babylon, Česká Kubice se staly součástí Německa. Potupná hranice sahala až k pomníku Jana Sladkého Koziny. Bronzová socha Jindřicha Šimona Baara byla včas ukryta v domažlickém Muzeu Chodska. V prvním roce protektorátu se fašisté na Chodsku setkali s celostátní manifestací. Na Vavřinečku v srpnu přísahalo přes sto tisíc lidí věrnost vlasti.