Chodsko.net
Zbytky městského opevnění, které mělo původně vnitřní zeď s půlválcovými baštami a zeď parkánovou s otevřenými hranolovitými baštami, pocházejí z doby založení města, z druhé poloviny 13. století. Z původních čtyř bran se do doby dnešní dochovaly pouze dvě. Jednou z hlavních městských bran je brána Dolní z doby okolo roku 1270. Tato uzavírá východní část náměstí. Její protějšek - Horní brána se do dnešních dní bohužel nedochovala - byla odstraněna v roce 1843. Při rekonstrukci vozovky v místech, kde dříve stávala, byly odkryty archeologickým výzkumem její základy. Další z dochovaných bran je Bezděkovská branka vystavěná pravděpodobně koncem 15. století. Poslední z bran Týnská , byla odstraněna krátce po bráně Horní v roce 1848. Fragmenty zdí vnitřní a parkánové hradby se zachovaly na severní straně za bývalým klášterem Augustiniánů a za domy čp.106 - 110, na východní straně po obou stranách Dolní brány, na jižní straně při Bezděkovské brance a v jihovýchodní části při Chodském hradě. Raně středověká hradba o síle přes dva metry,dosahovala výšky 7,5 m. Ve třech nárožích zesilovaly městské opevnění tři válcové věže, čtvrté nároží střežil hrad. Po obvodu obsahovala městská hradba ještě dalších 22 půlvácových dovnitř otevřených věží, rozestavěných ve třicetimetrových rozestupech. Městské opevnění doplňovala parkánová zídka a téměř 20 metrů široký příkop s valem napájený potokem Zubřinou. Důležitou funkci hlásky plnila městská věž, která byla později připojena ke kostelní stavbě.
Kostel svatého Vavřince leží na vrcholu nedaleko Domažlic (z druhé strany nad obcí Stráž) a založila jej roku 1695 měšťanka Zuzana Veselá jako barokní kapli. Dne 19. 6. 1683 totiž vyšlehl v Domažlicích na náměstí náhlý požár a bohatá měšťanka Zuzana Veselá, rodem Sládová 1642 - 1689, byla ve svém domě sama, v úzkosti poklekla před obrazem sv. Vavřince a přislíbila založit k jeho cti a chvále poutní kapli na svých pozemcích, zahrnující rovněž porostlé temeno vrchu. Požár pak opravdu brzy zanikl. Paní Zuzana skutečně brzy stavbu zahájila, ale zanedlouho jí smrt zabránila v uskutečnění nábožného slibu. Stavbu též podporoval i tehdejší domažlický děkan, P. Mauricius Borovský z Dobřan. Po smrti paní Zuzany se stavby ujal její syn Jan Veselý a po něm pokračovala vdova Kateřina. Výstavba byla započata v roce 1685, k vysvěcení kaple došlo 10. srpna 1695. Podle tradice dostala hora po donátorce kaple název Veselá hora. Už tehdy se konala na vrch Vavřinec velká a slavná procesí. Ovšem podle historických pramenů byl založen již v 10. st. knížetem Boleslavem na počest vítězství nad Maďary, kteří po porážce na Lešském poli v roce 995 utíkali do šumavských lesů (k bitvě na Lechu došlo ve svátek sv. Vavřince). Tato nepříliš udržovaná kaple, obsluhovaná poustevníkem, musela být ovšem již roku 1761 pro špatný stav uzavřena. Na jejím místě byla postavena kaple větší a v roce 1775 byla vysvěcena. Jako jiné kláštery, kostely i kaple postihly i kostelík sv. Vavřince na Veselé hoře josefínské reformy - po deseti letech užívání byla patentem Josefa II. zrušena a zbavena vnitřního zařízení. Jen koupí do soukromého majetku domažlickým knězem P. Maxmiliánem Ledvinou se ho podařilo zachránit a po důkladné opravě byl v roce 1851 znovu vysvěcen. Od té doby se k němu každoročně konala pouť, která se postupem času stala nejvýznamnější poutí na Chodsku a zastínila i další dvě domažlické pouti, svatojánskou a mariánskou. Atmosféru zdejších svatovavřineckých poutí zachytili ve svých dílech i mnozí spisovatelé jako Jindřich Šimon Baar, Jaroslav Vrchlický nebo Teréza Nováková. V roce 1917 byly zrekvírovány dva kostelní zvony pro válečné účely; ve 20. letech 20. století byly nahrazeny novými zvony „Vavřinec“ a „Anna“, ty pak byly zrekvírovány v roce 1942. Téměř celonárodní událostí se stala pouť v roce 1939 dne 13. srpna, kdy se do Domažlic podle úředních odhadů sjelo kolem 120 tisíc lidí z celých Čech i Moravy, přivezených desítkami zvláštních vlaků a tisíci automobilů, a pouti se zúčastnila také řada představitelů české kultury, například Josef Hora, Karel Hašler, Jiří Mucha, František Kocourek a Julius Fučík. Jednalo se o největší z poutí, na nichž Msgre. Stašek v létě 1939 ve svých kázáních demonstroval odpor českého národa proti německé okupaci. Pouť vyvrcholila emotivní přísahou přítomných poutníků, že svou vlast nikdy neopustí a nezradí. Po skončení druhé světové války byla tradice poutí obnovena - v roce 1945 dne 12. srpna při ní opět kázal Msgre. Stašek, který se krátce předtím vrátil z Dachau, a to za účasti asi 80 tisíc poutníků. V roce 1947 vedl poutní bohoslužbu pražský arcibiskup Josef Beran. Poutě se zde konaly až do roku 1949, poté byly komunistickým režimem opět zakázány. Jako jejich náhrada začaly být pořádány akce estrádního charakteru, které měly vytlouct z povědomí jejich náboženský charakter – v roce 1951 při příležitosti výročí bitvy u Domažlic, v následujících letech v podobě dožínkových slavností. A tak jejich návštěvnost však postupně klesala. Od roku 1955 se namísto pouti konala každoročně přehlídka českých folklórních souborů s názvem Chodské slavnosti. K úplnému potlačení náboženského charakteru svátku byl jejich termín od roku 1963 přesunut na červencový Den pohraniční stráže. V letech 1968 až 1969, kdy se poutě opět mohly uskutečnit, celebroval poutní mši na Veselé hoře českobudějovický biskup Josef Hlouch a součástí pouti byly i Chodské slavnosti. Normalizace přinesla opětovný zákaz poutí a pokračující Chodské slavnosti získaly politický podtext, kterého se začaly postupně zbavovat až v 80. letech 20. století, kdy se mohly více zaměřit na národopis. V roce 1990 se svatovavřinecké poutě opět staly největší církevní událostí na Chodsku. Při pouti v roce 1990 byla na Vavřinečku odhalena pamětní deska Msgre. Staškovi. Do kostela byl zaveden elektrický proud a z výtěžku sbírky proběhla v letech 2008-2009 obnova kostela, při níž došlo k rekonstrukci střechy a fasády a k vymalování interiéru. Kostel sv. Vavřince je prostá obdélná stavba z roku 1775 s plochým stropem a trojboce zakončeným presbytářem s paprsčitou klenbou. Zařízení z 19. století, oltářní obraz a varhany kolem 1800. Stavbu obklopují památné lípy. Poutní místo se lidově nazývá Svatý Vavřineček a chrám je chráněn jako kulturní památka České republiky.
Gotický hřbitovní kostel U Svatých na severovýchodním okraji města Domažlice byl vystavěn v polovině 14. století. V roce 1648 byl úderem blesku a vzniklým požárem značně poškozen a ztratil gotickou klenbu lodi. Všechny stavební práce byly dokončeny na tomto kostele až roku 1920. Uvnitř kostela je kamenná renesanční kazatelna a v lodi kostela je umístěno u zdi 15 náhrobních kamenů význačných osobností města. Na místě tomto místě stával do 18. století také kostel sv. Jakuba, o němž jsou první zmínky z roku 1037, kdy byl knížetem Břetislavem I. věnován benediktinskému klášteru v Ostrově. Toto darování potvrdil i český král Přemysl Otakar I. roku 1205 a český král Václav IV. roku 1399. Po roce 1406 do něho byly přeloženy všechny bohoslužby. Koncem 18. století kostel sv. Jakuba značně zchátral, byl odsvěcen a prodán roku 1788 domažlickému měšťanu, tkalci Václavu Hájkovi. Po té byl zbourán a dnes po něm není památky.
Židovský hřbitov v Domažlicích, založený roku 1890, leží v severní části města Domažlice v ulici Prokopa Velikého poblíž rybníka zvaného U Cihelny. Dochovala se zde přibližně stovka náhrobních kamenů od doby jeho založení do roku 1941, kdy v areálu proběhl poslední obřad. Na některé starší náhrobky byly připevněny desky věnované památce obětí nacistické okupace, v areálu stojí i památník věnovaný obětem holokaustu. Dochovala se původní ohradní zeď, z márnice však jsou patrné pouze základy. Plocha areálu byla po roce 1987 zmenšena kvůli rozšíření silnice vedoucí k Třebnicím a brána z roku 1892 nahrazena novou.
Poutní místo Dobrá Voda zaujímá v duchovním a náboženském životě Draženova a celého širokého okolí významné postavení. První zpráva o zázračném vyléčení pochází ze začátku 19.století, kdy se uzdravil Johann Ottilinger, cestář ze Ždánova, poté, co si omyl svoji poraněnou a stále se nehojící nohu v prameni v Hoře u Draženova. Z vděčnosti nechal u studánky postavit dřevěný kříž. Po rozšíření zprávy o zázračném uzdravení přicházeli k léčivému prameni četní poutíci. U studánky pak byla postavena dřevěná kaplička zasvěcená P.Marii. Tu ale zničil požár. Dle pověsti jedna žena z Petrovic při loučení s mužem, který odcházel do Bavor, prostrčila oknem do kaple za šťastný návrat manžela hořící svíčku, která způsobila požár. V letech 1880-1881 byla na stejném místě podle návrhu p. Topinky postavena nová zděná kaple a v září 1881 ji vysvětil klenečský farář P.Josef Vondruška. Už po několika letech ale začala kaple vlhnout, ve zdech a na stropě se tvořily trhliny a navíc přestávala svojí velikostí vyhovovat stále většímu počtu poutníků, kteří se sem scházeli z blízka i daleka, a to jak ze strany české, tak i německé. Proto se přistoupilo ke stavbě nové kaple, tentokrát na vhodnějším místě. Vybrána byla prostorná výšina nedaleko původní kaple. Stavbě draženovští občané upisovali značné částky a podle možností se vlastními silami přičinili o výstavbu. Stavba kaple byla dokončena v roce 1900 v hodnotě 2.202 zlatých. V kapli, která je dominantou celého okolí, je umístěn na hlavním oltáři obraz "Matky Boží pomocné" zvaný "Chodská madona" od vynikajícího malíře Jaroslava Špilara. U poutní kaple je umístěno čtrnáct zastavení Křížové cesty, malovaných na plechu domažlickým umělcem Josefem Wimmerem. Obě kaple stály u studánky až do roku 1924, kdy byla dolejší kaple zbourána kvůli špatnému technickému stavu. Malebné poutní místo dnes zalesněné bylo také inspiračním zdrojem četným osobnostem regionálního kulturního života, především vděčným výtvarným motivem řady malířů a grafiků - Jana Paroubka, Františka Michla, Karla Kuneše a dalších, mj. Václava Malého, autora velkých pláten jak s poutí u Dobré Vody, tak pouti vavřinecké. Kaple je zasvěcena Panně Marii Pomocné.
Muzeum bylo otevřeno v roce 2003 pod čp. 127 (dříve čp. 9) v rekonstruované sýpce původního dvora špýcharového domu. Stáří domu se předpokládá nejpozději k závěru 16. století. Statek má se stěny omazané hlínou z přelomu 17.-18. století, patrový špýchar je z lomového kamene. Jedná se o nemovitou kulturní památku nadregionálního významu. V objektu je umístěna síň bratří Sladkých s dobovým nábytkem a chodskými kroji. V přízemí jsou umístěny expozice zachycující místní řemesla a historické události v obci.
Dům dějin Holýšovska se nachází v historickém statku čp. 18 na náměstí 5. května v Holýšově. Statek čp. 18 byl prohlášen nemovitou kulturní památkou. Většina staveb v areálu statku pochází z 19. a první třetiny 20. století. Nejstarší dochovanou stavbou statku je sýpka, která byla postavena před rokem 1800. Historie statku je ovšem mnohem starší. V Domě dějin Holýšovska si můžete prohlédnou stálou expozici, která je věnována historii Holýšova a historii Holýšova za druhé světové války. Průvodcem po expozici je malý chlapec Johann, který zde na statku opravdu v minulosti žil a zažil zde překotnou historii 1. poloviny 20. století. V expozici si dále prohlédnete výrobky holýšovské sklárny na tabulové sklo firmy "Andreas Ziegler´s Sohn", která na konci 19. století a na počátku 20. století byla jedinou svého druhu co do velikosti v Rakousku – Uhersku. V Domě dějin Holýšovska naleznete zařízenou domácnost a školu z 30. a 40. let 20. století. V expozici jsou vystaveny i školní pomůcky, které používaly děti v první polovině 20. století. Z klidné ulice, kde jsou umístěny předměty každodenní potřeby, se přesunete do expozice, která je věnována dějinám II. světové války. Zde se seznámíte se s tím, jak se Československo připravovalo na válku a jak vypadala mapa regionu po konferenci v Mnichově 30. září 1938. U velkého stolu z továrny Metallwerke Holleischen G.m.b.H. uvidíte, co se ve zdejší muničce vyrábělo. Dále si můžete prohlédnout model koncentračního tábora, který se nacházel od dubna 1944 v Novém Dvoře v Holýšově. Koncentrační tábor v Holýšově byl pobočkou koncentračního tábora Flossenbürg. Jistě vás v expozici zaujmou vězeňské šaty, které patřily bývalé vězeňkyni koncentračního tábora v Holýšově Simone Goupille. Paní Simone Goupille prošla koncentračními tábory Ravensbrück a Flossenbürg. A potom konečně přichází část expozice, která je věnována osvobození. Zde se seznámíte se spojeneckými vojáky, kteří prošli velkou částí Evropy a podíleli se na osvobození města. Můžete zde obdivovat standartu bratrstva 17. střeleckého praporu, kterou veteráni z Belgie věnovali městu. Tři členové tohoto belgického praporu Albert Gélis, Louis A. H. Gihoul a Arthur Otto byli v roce 2008 jmenováni čestnými občany města Holýšova. Celé putování historií II. světové války v Holýšově končí odsunem německého obyvatelstva. Otevírací doba: V sezoně: květen – září pondělí zavřeno úterý – pátek 9:00 – 12:00 12:30 – 17:00 sobota – neděle 13:00 – 17:00 Mimo sezonu: říjen – duben pondělí zavřeno úterý - pátek 9:00 – 12:00 12:30 – 17:00 sobota – neděle na objednávku po telefonické domluvě
Kostel zasvěcený památce svatého Václava leží na návrší v obci pojmenované Hora sv. Václava. Historicky první zmínky o existenci osady spadají k roku 1239. První zmínky o kostelu se vyskytují kolem roku 1345. Již v roce 1384 je kostel zmiňován jako farní, patřící do horšovskotýnského arcijáhenství. Později byla obec administrována augustiniány z nedaleké Pivoně. Farnost byla obnovena r. 1788, matriky jsou vedeny od r. 1680. Kostel byl opevněn a patrně zde stávala i tvrz. Oproti dřívějším zvyklostem byl kostel vybudován překvapivě velmi monumentálně a jeho rozměry se neshodují s dobovými dispozičními zvyklostmi. Kostel je pojat jako fortifikační jednolodní stavba s polygonálně uzavřeným presbytářem a s věží. Jsou v něm zachovány stopy původních lomených oken, kostelní loď je zaklenuta valenou klenbou s trojúhelnými výsečemi. Monumentálnost stavby dokládá asi 10 metrů vysoký gotický presbytář, který kostel sv. Václava odlišuje od ostatních vesnických sakrálních staveb. Součástí kostela je loď z 15. století se starší věží z druhé poloviny 14. století. Celý byl zbarokizován v 17. století. Původní farní budova zmiňovaná v roce 1707 byla zároveň také školou. Po požáru v r. 1927 byla roku 1932 nově postavena fara. Při kostelu se rozkládá hřbitov, kam se vstupuje pilířovou branou. Kostel je bohužel ve špatném technickém stavu, ovšem i tak je pravidelně využíván pro konání bohoslužeb místní farní obce. Dalšími zajímavostmi jsou početné litinové kříže ve všech částech obce. Litinový kříž na kamen. podstavci obdél. průřezu s oboustranným popisem r. 1855. Kovový kříž na kamen. podstavci obdélníkového průřezu v místní části Načetín. Šest křížů v místní části Šidlákov.
Kostel byl původně pozdně románský ze 12. st. (byl podstatně menší, než dnešní kostel – dochovala se část západní a jižní stěny lodi), částečně byl zbarokizován roku 1745, téhož roku byl i konsekrován – 6. 4. 1745. Jedním z nejcennějších dokladů přestavby kostela v gotickém slohu je unikátní krov nad presbyteriem. Konstrukce je datována podle dendrochronologického průzkumu do roku 1363 a patří mezi nejstarší konstrukce tohoto druhu u gotických církevních staveb v Čechách. V 90. letech 20. století převzal zcela zchátralý kostel Památkový ústav v Plzni a v letech 2001–2005 se uskutečnila celková památková obnova areálu kostela i jeho vnitřního zařízení. Při této obnově došlo k odkrytí maleb znázorňujícími symboly evangelistů a galerii postav Všech svatých ze 14. století. V obci najdeme ještě pozdně gotická sloupková boží muka, při cestě do Horšovského Týna kamenná boží muka, a na křižovatce cesty ze silnicí stojí čtvercová kaple z 19. stol.
Na návrší vede lipová alej lemující závěrečné stoupání, při níž jsou dvě barokní sochy, poslední které se dochovaly z původní křížové cesty. Podle pověsti vyoral na poli, asi 1 km jihozápadně od Horšovského Týna, oráč Křečka zázračnou sošku sv. Anny. Proto roku 1507 byla na tomto místě vystavěna prostá dřevěná kaplička. Poutní kostel sv. Anny byl pravděpodobně postaven bratry Jiřím a Volfem z Ronšperka, majiteli horšovskotýnského panství na počátku 16. století, přičemž nápis uvnitř samotného kostela dokládá jeho vysvěcení k roku 1516. Roku 1696 byl v sousedství kostela postaven Boží hrob, menší stavba s polygonálním závěrem a zděnou nadstavbou. Je datovaná nápisovou deskou se jménem Anny Marie Trautmannsdorfové rozené z Lichtensteinu, kterou po stranách doplňují erby obou zmíněných rodů. Při barokní přestavbě po polovině 18. století byla původní plochostropá loď kostela zaklenuta vloženou barokní klenbou a zvenčí byla při věži přistavěna sakristie. K zajímavým úpravám kostela došlo v letech 1835-1842, kdy se Trautmannsdorfové rozhodli vytěžit celé podzemí pod kostelem a zřídit zde rozsáhlou empírovou rodovou hrobku. Zároveň byla vedle Božího hrobu postavena roku 1835 i empírová pohřební kaple Jana Norberta Trautmannsdorfa s trojúhelným štítem, odkud byl zřejmě chodbou přístupný i interiér spodní hrobky. Po druhé světové válce byl kostel opakovaně vykraden a poškozován vandaly, a tak do roku 1970 nenávratně zmizela či byla zničena většina původního vybavení, jehož zbytky byly nakonec na počátku 90. let odstraněny, takže celý kostel je v současnosti zcela prázdný. Po roce 1991 se zdálo, že svítá na lepší časy: byl opraven interiér kostela a především střechy. Projekt celkové obnovy kostela však nebyl z důvodu nedostatku finančních prostředků dokončen, a tak je v současné době kostel sv. Anny opět uzavřen a v dezolátním stavu a zůstává smutným svědectvím stavu našich historických památek.
Původně renesanční zahrada přebudovaná na přírodně krajinářský park o rozloze 40 ha. Park je volně přístupný z města. Svou rozlohou vzácných dřevin patří k nejvýznamnějším parkům v západních Čechách. Park oživuje několik staveb. Na návrší za zámek stojí renesanční budova „Vdovský dům“. Název je spojován se třetí manželkou Jana z Lobkovic, která svého manžela přežila o 30 let. Bývalo zde muzeum Horšovskotýnska, které je součástí zámecké expozice Purkrabský palác. Na skalnatém výstupku nad srázem, asi 500 m od zámku stojí válcová „Vyhlídková věž“. V Horšovském Týně je známá jako „hladomorna“, i když k tomuto účelu nikdy nesloužila. Věž je spojena lipovou alejí s další pozoruhodnou stavbou, která ač v mnohém unikátní, je dnes zcela zapomenuta. Budova je totiž nejstarší českou „Loretou“. Kapli nechal po návratu z cesty do italského Loreta v roce 1584 vystavět Kryštof z Lobkovic. Před vchodem do parku naproti kapucínskému klášteru stojí budova bývalé „Míčovny“ (druhá nejstarší v Čechách, první je na Pražském hradě). K vrchnostenským stavbám vybudovaným při obvodu parku náleží také mohutná „Sýpka“, která je jednou z nejstarších barokních sýpek v západních Čechách.
Ke gotickému biskupskému hradu byl v 16. století přistavěn renesanční zámek. Zámek Horšovský Týn patří k nejkrásnějším zámkům v České republice. Má několik prohlídkových okruhů. K zámku patří i rozsáhlý přírodně krajinářský park, ve kterém je gloriet (původní gotická hláska, přestavěná na vyhlídkovou věž), loretánská kaple (pravděpodobně první stavba tohoto druhu v Čechách) a letohrádek, dříve zvaný Vdovský dům v blízkosti zámku. V zámku zůstaly zachovány dobové interiéry. Zeleň okolního anglického parku zpestřují rybníčky a romantické stavbičky. Prohlídkové trasy se dělí na hrad, zámek, purkrabství a stálou výstavu pozůstalosti hraběnky Mitsuko Coudenhove-Kalergi, rozené Japonky, žijící na přelomu 19. a 20. století v Čechách. Prohlídka hradu vás provede kompletními interiéry hradu včetně sklepení a hradní kaple. Zámek vám představí zámecké bydlení od 16. století do počátku 20. století, salóny, taneční sál, knihovnu a unikátní obrazová galerii českých panovníků. Expozice Purkrabství tvoří společná expozice Městského muzea H. Týn a státního zámku. Prohlédnete si zde jízdárnu, ochozovou chodbu, historické interiéry purkrabského paláce s bohatým vybavením.
Hrad Rýzmberk byl založen na vysokém kopci u Kdyně ve 2. polovině 13. století. V r. 1279 je zmiňován jako majetek Děpolta, zakladatele rodu Švihovských z Rýzmberka. Podle některých pramenů hrad založil sám Děpolt na přání Přemysla Otakara II., aby spolu s Domažlicemi střežil zemskou stezku, vedoucí přes Všerubský průsmyk do bavorského Řezna. Hrad byl několikrát přestavován – v 1. půli 14. století, v 2. polovině 15. století po velkém požáru v r. 1448 a zejména po r. 1508 za Břetislava Švihovského z Rýzmberka. V r. 1620 hrad dobyla císařská vojska vedená generálem donem Maradessem. R. 1641 přitáhli před Rýzmberk Švédové, po krátkém obléhání jej dobyli a úplně zpustošili. V r. 1655 byl Rýzmberk na základě nařízení Ferdinanda III. o boření hradů zničen, r. 1676 je uváděn už jako zřícenina. Původně dvojdílný hrad měl na nejvyšším místě okrouhlý bergfrit, který střežil přístupovou cestu. Na protilehlé straně stál hradní palác. Dnes je zde sezónně přístupná vyhlídková věž. Z hradu se dochovaly zbytky hradního paláce s mohutnou věží, hradby a bašty. Při příjezdu do Kdyně od Domažlic není cesta k Rýzmberku značená. Odbočit musíte hned na náměstí ve Kdyni u lékárny a jet ulicí Americká, na velké křižovate pojedete nahoru mírně vlevo ulicí Rýzmberskou. Zde už je značení bezchybné. Auto můžete odstavit na kraji lesa, odkud Vám k vrcholu kopce a Rýzmberku chybí jen asi 300 m. Zříceniny hradu jsou přístupné kdykoliv. Věž pouze v otevírací hodiny. Hrad se nachází nedaleko Kdyně po červené turistické značce. Otevřeno: celoročně – samostatná prohlídka areálu, v letní sezóně otevřena vyhlídková věž a hospůdka denně od 10:00 do min. 17:00 hodin
V historických pramenech se hrad objevuje poprvé v přídomku Protivce z Herštejna již roku 1272. Roku 1328 koupil hrad rýnský falckrabí Jindřich Bavorský. V období husitských válek byl Herštejn obléhán a dobyt vojskem města Domažlice, byl ale i nadále využíván. Konec jeho života znamenal rok 1510, kdy zde byl obležen a dobyt loupežný rytíř Zdeněk Dobrohost z Ronšperka a hrad byl poté vítězi rozbořen. Do dnešní doby se z hradu založeného na skalnatém hřebenu dochovaly pozůstatky valu a příkopů původně chránící níže položené předhradí, několik malých úseků obvodového zdiva skrytých v hustém porostu a především spodní část okrouhlé věže, stojící na jižním okraji vrcholové části hřebene. Obdobná věž stávala původně i na protější straně jádra, dochovaly se z ní však jen malé zbytky blokového zdiva pod hradním jádrem v prostoru předhradí. Mezi věžemi se nacházel obytný palác, z něhož se však také dochovaly jen malé terénní náznaky.
Chodovské skály jsou přírodní památka nedaleko Chodova. Důvodem ochrany lokality je zachovalý přírodní výchoz mohutných křemenných žil, označovaných jako český křemenný val.
Arboretum Americká zahrada bylo založeno roku 1828 hrabětem Eugenem Černínem, původně jako školka okrasných dřevin, která měla zásobovat postupně vznikající park u nedalekého zámečku Lázeň u Chudenic. Později změnil hrabě Černín svůj původní úmysl a rozhodl se přeměnit školku v arboretum - trvalou sbírku živých dřevin, které bylo budováno v letech 1841 - 1848. Název Americká zahrada je používán již od r. 1844, vznikl na základě toho, že v lesní školce měly v prvních letech po založení převahu dřeviny ze Severní Ameriky. Dnes se zde na ploše 1,98 ha nachází přes 200 druhů dřevin, převážně severoamerického, evropského a asijského původu. Jedním z nejzajímavějších exemplářů je douglaska tisolistá, nazývaná Černínova douglaska, vysazená r. 1842. Je jednou ze tří nejstarších douglasek v Evropě. K unikátům patří stromový exemplář dřínu květnatého. Nachází se zde také jediný exemplář svého druhu ve střední Evropě, liliovník tulipánokvětý celolistý. Další atrakcí arboreta je Kvapilovo nebo také Rusalčino jezírko, které inspirovalo Jaroslava Kvapila při psaní libreta k opeře A. Dvořáka Rusalka. Od roku 1969 je arboretum národní přírodní památkou. Otevírací doba: 24 hodin denně
Muzeum příhraničí, pravěk, bitvy českých vojsk, lidová řemesla.Expozice mapuje dějiny Kdyňska v historickém sledu od pravěku po současnost. Přízemí poskytuje společenské prostory, které je možné využít pro školení, besedy i semináře. Celkový dojem uzavírá přilehlý park s kašnou a lavičkami. Provozní doba: 30. 4. - 1. 10. pondělí 8:00 - 12:00 13:00 - 16:00 úterý 8:00 - 12:00 13:00 - 16:00 středa 8:00 - 12:00 13:00 - 16:00 čtvrtek 8:00 - 12:00 13:00 - 16:00 pátek 8:00 - 12:00 13:00 - 16:00 1. 5. - 30. 9. pondělí 9:00 - 12:00 13:00 - 17:00 úterý 9:00 - 12:00 13:00 - 17:00 středa 9:00 - 12:00 13:00 - 17:00 čtvrtek 9:00 - 12:00 13:00 - 17:00 pátek 9:00 - 12:00 13:00 - 17:00 sobota 9:00 - 12:00 neděle 9:00 - 12:00
Jedná se o objekt bývalé židovské synagogy ve Kdyni, která je podle hodnocení odborníků výjimečně dochovaným příkladem synagogální architektury v Čechách, dokonce údajně 3. nejzachovalejší v Západních Čechách. Postavena byla v letech 1862 – 1863 v historizujícím, neorománském slohu poblíž náměstí. Potřebné finance na její stavbu mezi sebou sesbírali členové kdyňské židovské náboženské obce. Zasvěcena byla 21. ledna 1863, ale od roku 1929 se konaly bohoslužby jen o svátcích, naposledy v roce 1936. Uvnitř také bývala od roku 1871 pamětní deska se jmény hlavních stavebníků, kterými byli např. Isak Augstein, Eliáš Klaubr nebo Jakub Hutter. Za 1. světové války tady byli ubytováni uprchlíci. Druhou světovou válku přežila synagoga celkem bez úhony zřejmě jako skladiště. Po válce přešla do majetku Československé církve husitské. Počátkem 60. let byla jako modlitebna církve husitské navržena k prohlášení za kulturní památku, které se však nejspíš neuskutečnilo. Teprve od roku 1993 se z podnětu referátu Okresního úřadu Domažlice začal o stavbu zajímat Památkový ústav v Plzni, pak i Židovská náboženská obec v Plzni, která zprostředkovala velice cennou pomoc Židovského muzea z Prahy, jmenovitě pana PhDr. Arno Paříka. V roce 1994 církev synagogu prodala za 800 000 Kč soukromému vlastníkovi, který ji chtěl přeměnit na pivnici. Město Kdyně nakonec po dlouhých jednáních synagogu vykoupilo, získalo do svého vlastnictví a nechalo zčásti opravit. Ministerstvo kultury ČR ji na základě návrhu Památkového ústavu v Plzni prohlásilo za národní kulturní památku. Provozní doba: 1. 5. - 30. 9. pondělí 10:00 - 13:00 14:00 - 18:00 úterý 10:00 - 13:00 14:00 - 18:00 středa 10:00 - 13:00 14:00 - 18:00 čtvrtek 10:00 - 13:00 14:00 - 18:00 pátek 10:00 - 13:00 14:00 - 18:00 sobota 10:00 - 13:00 neděle 10:00 - 13:00 1. 10. - 30. 4. pondělí 9:00 - 13:00 14:00 - 17:00 úterý 9:00 - 13:00 14:00 - 17:00 středa 9:00 - 13:00 14:00 - 17:00 čtvrtek 9:00 - 13:00 14:00 - 17:00 pátek 9:00 - 13:00 14:00 - 17:00
Muzeum je věnováno životu a dílu českého spisovatele, rodáka z Klenčí pod Čerchovem, Jindřicha Šimona Baara. Jindřich Šimon Baar patří mezi významné české spisovatele a rodáky Klenčí pod Čerchovem. Muzeum se nachází v domě, ve kterém spisovatel žil. Seznámíte se zde s Baarovými životními osudy, literární tvorbou a jeho národopisnými sbírkami. Baarův památník se vžitým názvem Baarovo muzeum bylo ustaveno poslední vůlí Jindřicha Šimona Baara. Ten odkázal celý svůj majetek svému rodnému městečku Klenčí a ve své závěti vyslovil přání, aby dům sloužil místní kultuře a osvětě: aby v něm byla knihovna s čítárnou a také malé muzeum ze sbírek, které Baar sám nashromáždil. Dědicové samozřejmě jeho přání splnili, takže už v roce 1926 (Baar zemřel 24. 10. 1925) vznikla první expozice ve třech místnostech jeho bytu a schodišti v 1. patře budovy. Baar koupil dům v roce 1912 i s nájemníky - v přízemí domu bydleli různí obecní zaměstnanci až do roku 1946 a potom ještě do roku 1972 rodina domovníka a průvodce. Expozici, která obsahovala nejen Baarovy sbírky dokumentující život starých Chodů a jejich lidovou uměleckou tvorbu, ale i jeho literární pozůstalost, uspořádal Baarův nejbližší přítel archivář František Teplý s pomocí mladého učitele Jana Bozděcha, pozdějšího dlouholetého správce památníku s Otylií Kinštovou, Baarovou hospodyní. Ta potom – až do své smrti (14. 5. 1938) - o expozice pečovala a prováděla návštěvníky. Po její smrti se expozice nakrátko rozšířila do zbývajících dvou místností patra a správcem sbírek se stal Jan Bozděch, tehdejší řídící obecní školy v Klenčí. Ten pak tuto funkci vykonával, s výjimkou let německé okupace, až do své smrti. Dne 21.11.1938, těsně před připojením části Chodska včetně Klenčí k Říši, byly z rozhodnutí Baarova kuratoria (starosta obce, ředitel školy a místní farář) a přátel J. Š. Baara sbírky muzea převezeny do Hlávkova zámku v Lužanech. (Také socha z Baarova památníku na Výhledech byla sňata z pylonu a převezena do bývalého chodského hradu.) V roce 1939 byly sbírky z Hlávkova zámku také převezeny do chodského hradu – vlastivědného muzea v Domažlicích, protože se při jejich kontrole v Lužanech zjistitlo, že jsou nevhodně uloženy. Po vzniku protektorátu nařídilo německé vedení radnice v Klenčí vrátit sbírky zpět a rozhodlo o jejich prodeji. Naštěstí měl švagr bratří Jindřichů (spolužáci a celoživotní přátelé J. Š. Baara), německý učitel, archivář a spisovatel Josef Blau ze sousedního okresu Nýrsko, známé na ministerstvu kultury Říše a ti rozhodnutí klenečské radnice zrušili. Po válce (1948) se prostory Baarova domu částečně zrekonstruovaly, sbírky znovu nainstalovaly a památník se opět otevřel návštěvníkům. V roce 1957 byla z budovy vystěhována knihovna s čítárnou, protože prostory už provozu knihovny nestačily. Muzeum tak získalo dvě místnosti v přízemí. Jedna byla věnována klenečskému rodáku a Baarovu příteli Jindřichu Jindřichovi, hudebnímu skladateli, klavírnímu interpretovi, sběrateli a upravovateli chodských písní, autoru osmidílného chodského zpěvníku a národopisné publikace o regionu Chodsko. Druhá místnost byla určena expozici o životě a díle bratrů Thomayerů, rodáků z Trhanova s předky v Klenčí, a významné rodině Tauerů z klenečského mlýna. V té době už se sezónní návštěvnost muzea pohybovala mezi 70 – 80 tisíci návštěvníky. V roce 1952 dosáhla dokonce 99 tisíc. Jezdily zájezdy podnikové i zemědělských družstev a provoz se těžko zvládal, proto byly expozice vybaveny tehdy moderní informační technikou. (Ta je u části expozic dodnes.) V přízemí je jedna místnost věnována také ostatním klenečským rodákům, i těm, jejichž rodné kořeny do Klenčí sahají a nějak se svým dílem zasloužili o poznání a propagaci Chodska. Otevírací doba: Květen, červen - pondělí po domluvě Úterý - pátek 09:00-12:00 13:00-16:30 Sobota 10:00-12:00 13:00-17:00 Neděle 10:00-12:00 13:00-15:30 Červene, srpen - pondělí po domluvě Úterý - sobota 10:00-12:00 13:00-17:00 Neděle 10:00-12:00 13:00-15:30 Září Úterý - soboty 10:00-12:00 13:00-16:00 Nedělě 10:00-12:00 13:00-15:30
V dolní části návsi v Klenčí pod Čerchovem stojí budova, v níž bývala pošta - jedna z nejstarších a nejdůležitějších v Čechách. Poštovní mapa z konce 17. stoleté ji uvádí pod číslem 38 z celkového počtu 47 jako „stanici na hranicích pro další spojení do Řezna“ (Regensburg). Její historie sahá patrně až do roku 1546. Jsou zprávy o pravidelném spojení té doby z Řezna přes Lesní Mnichov (dnešní Waldmünchen) do Čech - přes Klenčí, Horšovský Týn, Stod, Plzeň, Rokycany, Cerhovice, Zdice, Hořelice do Prahy. Již v roce 1622 se tato poštovní cesta nazývá „starou“ a Klenčí skrze ní nabylo na důležitosti a jmění. První zmínka o klenečském poštmistru je z roku 1612. Byl jím Linhart Haas a byl také výběrčím cla. Posledními majiteli dědičné pošty klenečské byli Šafránkové. První z nich, rodák z Prahy, byl na klenečské poště administrátorem, oženil se s dcerou majitelky a r. 1805 převzal poštu. Budova staré pošty je také pamětníkem významných návštěv, zejména z dob napoleonských válek, kdy Klenčím ustavičně táhla vojska přátelská i nepřátelská. Roku 1799 tu nocoval slavný ruský generál Suvorov, což připomíná pamětní deska na budově s textem „Zde bydlel ruský generalissimus A. V. SUVOROV 14.12.1799 při návratu z Itálie" a totéž v azbuce. Roku 1815 na poště obědval car Alexandr. Klenečská pošta vlastnila v té době i dva ochranné listy z r. 1805, které na žádost poštmistra Šafránka vydalo francouzské vyslanectví ve Vídni. Dnes jsou majetkem Poštovního muzea v Praze. S výstavbou železničních tratí začal význam pošt v dosavadní době upadat. Roku 1910 byl zahájen provoz na trati Domažlice – Tachov a význam staré pošty v Klenčí vzal za své. Roku 1921 byl poštovní úřad zestátněn a po nějakém čase opustil i budovu dědičné pošty nadobro.
