Chodsko.net
Dřevorubecké muzeum bylo založeno v roce 2006 místím Spolkem na ochranu památek a Obecním úřadem. Hlavní inspirací ke vzniku muzea byla kniha s názvem „Mezi chodskými dřevorubci“ od místního rodáka, spisovatele Jana Františka Hrušky. V ní popisuje život a práci obyvatel Pece pod Čerchovem. Hruška dokázal popsat práci i jednotlivé výrobky dřevorubců, včetně pracovních postupů a nářadí. Převážná část exponátů v muzeu je zapůjčena nebo darována současnými obyvateli obce, kteří je uchovávali jako památku po svých předcích. Jedna část muzea je věnována dnes již historickým motorovým pilám, které znamenaly doslova převrat v těžbě dřeva. Muzeum nabízí také informace a pohled na exponáty z doby od druhé poloviny sedmnáctého století, kdy v centru dnešní Pece pod Čerchovem dýmala vysoká pec na tavení železa a později vznikla na západním okraji obce sklárna. Otevřeno je po celý rok po předchozí telefonické domluvě. V případě zájmu je možná prohlídka interiéru Dřevorubecké kaple sv. Prokopa. Muzeum je v provozu v hlavní turistické sezóně od května do září. Otevírací doba není pevně stanovena. V případě zájmu o prohlídku volejte 721 062 583 - Jan Riederer st.
Pec je rodištěm spisovatele Jana Františka Hrušky. Narodil se 6. 6. 1865 v domku č. p. 1. Obecnou školu navštěvoval v Trhanově a pokračoval na gymnáziu v Domažlicích. Poté vystudoval filozofickou fakultu UK v Praze. Po studiích se stal profesorem češtiny a latiny. Do života připravoval studenty v Domažlicích, Pardubicích, Klatovech, Jindřichově Hradci a Plzni. V jeho literárním odkazu vyniká Dialektický slovník chodský. Povídky Náši pod Čerchovem a Mezi chodskými dřevorubci jsou realistickým vyjádřením života chodského lidu. Ve své rodné obci se Hruška těšil takové vážnosti, že mu byla za jeho účasti 11.7 1937 odhalena pamětní deska na jeho rodném domku. Jan František Hruška zemřel v Plzni 17.10 1937 na následky mozkové mrtvice, která ho postihla předešlého dne.
První písemná zmínka o augustiniánském konventu pochází z roku 1379, k jeho založení ale muselo dojít mnohem dříve, jak dokládá dochovaný presbytář konventního kostela datovaný do 13. století. Husitské války klášter přečkal, roku 1573 však vyhořel a při požáru shořely všechny písemnosti kláštera. Ve čtyřicátých letech 17. století byl klášter vypleněn a obýván Švédy. Klášter byl záhy obnovován, za Josefa II. byl ale císařským nařízením zrušen v roce 1787. Pražský advokát Stohr klášter získal v dražbě roku 1800 a přestavěl ho na zámek o 30 pokojích. Z konventního chrámu se stal farní kostel. Roku 1864 se panství dostává do majetku hraběcího rodu Coudenhove-Kalergi, který zde vytrval až do roku 1945. Po druhé světové válce komplex sloužil nejdříve armádě, pak jako skladiště státního statku, nebyl opravován a došlo ke značné devastaci. Od roku 2002 je v majetku Občanského sdružení pivoňského kláštera Aurelius, které se snaží klášter zachránit a zrekonstruovat.
Vesnice byla položena nedaleko státní hranice na odlesněné náhorní planině, které od východu dominuje vrch Velký Zvon, nejvyšší v této části Českého Lesa na našem území. Již v 16. století zde existovala sklárna, samotná osada vznikla počátkem 17. století. V roce 1930 zde stálo 105 domů, žilo přes 700 obyvatel (s okolními osadami přes 1000), čímž byla Pleš největší za zaniklých příhraničních obcí na Domažlicku. V obci byl hostinec Gasthof Flor, dvě hájovny, dva mlýny, škola, celní úřad. Po roce 1945 probíhalo dosídlování opuštěné horské obce jen velmi pomalu a definitivní konec pak znamenalo zřízení hraničního pásma v 50. letech. Všechny stavby byly zbořeny (až na hájovnu a bývalý horský hotel přestavěný na kasárna PS). Nájemcem hájovny byl určitý čas J. Zíka, legendární pašerák, zastřelený na počátku 50. let nedaleko odsud při pokusu o přechod hranice. V 70. letech pak byly hraniční zátarasy posunuty dále do vnitrozemí a prostor Pleše se tím ocitl za dráty. Z tohoto důvodu byla postavena nová kasárna nedaleko odtud u rovněž zaniklé vsi Václav. Plešská kasárna byla zbořena až na bývalý hospodářský objekt, který přežil až do 90. let. Dnes je jedinou udržovanou stavbou bývalá hájovna, upravená po roce 1990 na hostinec. Z ostatní zástavby zůstávají jen nevýrazné zbytky základů, viditelné zejména v horní části vsi ve svahu pod býv. hřbitovem. Zde je také socha sv. Jana Nepomuckého, obnovená po roce 1990. U horního okraje bývalé návsi, kde silnici přetíná komunikace přicházející od hraničního přechodu, v místě dnes nazvaném Náměstí přírody, stojí turistický přístřešek a rozcestník. Po roce 1989 zde byl otevřen pěší hraniční přechod. Pleš měla také dva kostely - starší kostelík sv. Jana Křtitele byl založen r. 1684 na návrší na severním okraji vsi, později byl několikrát upravován. Po vybudování kaple níže na návsi se z kostelíka stal hřbitovní. Kaple na návsi pak byla počátkem 20. století zbořena a nahrazena pseudogotickým kostelem P. Marie. Oba kostely byly zničeny v 50. letech stejně jako hřbitov. Po roce 1990 byl hřbitov pietně upraven. Rovněž byly upraveny také kamenné základy vyznačující půdorys kostela sv. Jana Křtitele (vlevo od vchodu). Kostel P. Marie zanikl beze stop, stál při průjezdní cestě a jeho přesné místo není dnes v křoviskách rozpoznatelné. Částí Pleše byl také Rabov, což byla odloučená skupina domků východně při silnici na Václav, dnes rovněž zaniklých. Okolí Pleše je dnes využíváno pro pastvu skotu. Období zániku: 1950-1960 Důvod zániku: hraniční pásmo Zdroje: www.sudety.cpkp-zc.cz www.zanikleobce.cz
Tvrz v Poběžovicích je poprvé připomínána v 1. polovině 15. stol., ale je pravděpodobné, že zde stála již dříve. Podle některých autorů tvrz stála v místě dnešní fary, podle jiných autorů tvrz přestavěl na hrad Dobrohost z Ronšperka, který se stal majitelem panství roku 1459 a vlastnil je až do své smrti roku 1506. Dobrohost nechal vybudovat okolo městečka hradby a okolo hradu vybudoval příkop. Za Petra ze Švamberka roku 1620, ještě před bělohorskou bitvou zaútočilo na hrad a město císařské vojsko a zpustošilo je. V roce 1862 hrad vyženil hejtman Plzeňského kraje Matyáš Bohumír z Venušvic, který hrad v letech 1682 až 1695 přestavěl na barokní zámek. Objekt byl celkově sjednocen a bylo vybudováno nádvoří s arkádami a pavlačemi. K dalším stavebním úpravám došlo v 18. stol. Za první slezské války sloužil zámek jako lazaret. Posledními držiteli zámku byli Coudenhoveové, kterým zámek patřil až do roku 1945. Za jejich působení byla postavena pseudorenesanční brána propojující zámek s předhradím a byla zvýšena zámecká věž. Baron Heinrich Coudenhove-Kalergi 1859-1906), který procestoval mnoho zemí a v Japonsku, kde dlel jako vyslanec, si našel manželku jménem Mitsuko Aoyama, která byla dcerou obchodníka. Společně potom žili na zámku a měli 7 dětí. Jeden z jejích synů, Richard Nicolas Coudenhove-Kalergi, vstoupil do dějin jako zakladatel myšlenky sjednocené Evropy. Roku 1923 napsal knihu Panevropa, která usilovala o sjednocení evropských států (budoucí Evropská unie), přátelil se s T. G. Masarykem i E. Benešem. Byl spoluzakladatelem a prvním prezidentem Panevropské unie - nejstaršího evropského hnutí za sjednocení Starého kontinentu, zal. r. 1922. Po 2. světové válce byl zámek převeden do státního majetku a byla zde krátce vojenská posádka Pohraniční stráže. Poté, co vojáci odešli, byl zámek ponechán chátrání. V 80. letech 20. století byl dokonce určen k demolici. Ta naštěstí neproběhla, a po roce 1989 byl zámek základním způsobem opraven (statické zajištění, opravena střecha a část jižního křídla). O rekonstrukci památky usilují dobrovolníci a přátelé poběžovického zámku, sdružující se pod organizaci Městské kulturní a informační centrum Poběžovice. Na zámku se pořádají kulturní akce, které pomáhají ke zviditelnění této památky. Info na stránkách https://www.pobezovice.cz/: Vážení návštěvníci, Hrad a zámek Poběžovice je celoročně uzavřený z důvodu špatného stavu. Děkujeme za pochopení.
Na poměrně výrazné židovské osídlení města upomíná starý židovský hřbitov, založený počátkem 17. století v polích západně od Poběžovic. Nachází se necelý kilometro od obce Poběžovice v poli při silnici na Drahotín po pravé straně. Založen byl zřejmě na počátku 17. století. Před rokem 1929 byl hřbitov rozšířen do dnešní podoby a opatřen novou pevnou zdí. Ještě v roce 1930 bylo na hřbitově kolem 600 hrobů, z nichž přibližně 495 opatřeno náhrobními kameny. Za druhé světové války byl silně zdevastován nacisty. Dnes je na ploše přibližně 4.643 m2 dochováno zhruba 50 náhrobků. Nejstarší náhrobek je z roku 1634. Největším náhrobkem byl ten vytesaný pro rabína Joela Ranschburgera, který zemřel v roce 1820 ve věku 106 let. Náhrobek byl 140 cm vysoký, 1 m široký a 17 cm silný. Většina náhrobků byla ale ze hřbitova kolem roku 1936 odvezena a použita na zpevnění základů poběžovické školy.
Kaple Bolestné Matky Boží na konci křížové cesty nad Pocinovicemi stojí v sousedství kapličky nad studánkou s léčivou vodou. Je známým poutním místem vyhlášeným za kulturní památku. V 17.století zde údajně slepá kobyla šlápla do studánky a voda, která jí stříkla do očí, jí vrátila zpět zrak - dle pověsti „visel nejprve na stromě u pěšiny v lese prostý Mariánský obrázek a na drahách u lesa pásali se koně. Zmíněná slepá kobyla zabloudila do lesa, šlápla prý nohou do pramene tam prýštícího právě, když ji hospodář spatřil po delším hledání. Jak jí voda při tom stříkala z pramene do očí, kobyla zůstala stát, hledíc k obrázku na stromě zavěšenému. Věc se brzy roznesla a od té doby počali jednotlivci vždy ve větším počtu u dotyčného obrázku se modliti, pak zřízena tam byla malá dřevěná kaplička s vyzděnou studánkou.“ Kaple Bolestné Matky Boží má osmiboký půdorys s připojeným pravoúhlým kněžištěm s předsíní. Fasádu člení pilastry, průčelí vrcholí nízkým trojúhelným štítem. Střední část kaple kryje kupolovitá střecha se sanktusníkem na vrcholu. V roce 1867 zbožná vdova Anna Blahníková z Pocinovic čp. 105 odkázala ve své závěti 150 zlatých na opravu této kaple, která byla tou dobou již velice sešlá a ještě téhož roku zemřela. Proto se obec Pocinovice usnesla, že vystaví novou zděnou kapličku, a když pak stavitel pan Ondřej Martínek z Domažlic, jehož bratr Jakub byl tehdy v Pocinovicích podučitelem, zhotovil zdarma plány a přislíbil i bezplatné vedení stavby, začala obec za přispění některých místních dobrodinců, jakož i za přispění celého okolí se stavbou nynější renesanční kaple. Základní kámen byl položen dne 9. června 1872 a kaple pak 13. října 1873 za přítomnosti 9 kněží a více než 10 tisíc lidí vysvěcena. Na podzim roku 1912 byla kaple u Dobré Vody vymalována od Jeronima Jilka, malíře pokojů v Klatovech a jeho bratra z Hor Matky Boží. Stavba architektonicky připomíná některé drobnější renesanční stavby z Říma. Kaple Bolestné Matky Boží u Dobré Vody v Pocinovicich a kaplička nad studánkou jsou zařazeny v seznamu kulturních památek.
Muzeum hasičské historické techniky, prohlídka možná pouze po telefonické domluvě. Stále se rozšiřující sbírka historické hasičské výzbroje a techniky vznikla v roce 1999 a obsahuje motorové, ruční a parní stříkačky, hasičské automobily a stejnokroje. Většina techniky je plně funkční a místní dobrovolní hasiči se s ní pravidelně účastní hasičských soutěží v kategorii veteránů. Prohlídky po telefonické dohodě tel.: +420 732 509 319
V muzeu krojů Postřekově můžete vidět přes 40 figurín v nejrůznějších typech, barevných kombinacích a mutacích chodského kroje. Dobové fotografie, pohlednice od regionálních malířů. Krejčovské potřeby, expozice draní peří, dobové reklamní plakáty místních prodejen látek a krejčovských potřeb atd. Dále pak předměty denní potřeby – okřín, máselnice, kolébky, kočárky. Muzeum v Postřekově se v roce 2011 otevřelo zásluhou dvou švadlen - Marie Langová a Anna Burešová shromažďují kroje z chodských vsí. K vidění jsou i rarity - 200 let starý bílý, černě vyšívaný čepec, takzvaný koláč, modré 150 let staré německé šaty. Dozvíte se, pro jaké příležitosti se nosili jaké kroje a kdy a kdo je nosil. V jakém kroji se vdávala děvčata z Postřekova a v jakém ze sousedního Mlýnce, kde převažovalo německé obyvatelstvo? Co se nosilo ve všední den a co ve svátek? Jaké pomůcky a materiál měla k dispozici postřekovská švadlena a jak vypadá léčebný přístroj Pansanitor, který užíval i lékař ve filmu Postřižiny? To a spoustu dalších zajímavostí můžete vidět v Muzeu krojů v Postřekově. Otevírací doba: Po předchozí domluvě. Telefony: 602304289, 728708759.
Pamětní deska Josefa Buršíka na kameni před jeho rodným domem v Postřekově s textem: „V tomto domě se 11.9.1911 narodil generál Josef Buršík, Hrdina SSSR, velitel tankových jednotek I. československého armádního sboru. Zemřel 30.6.2002 v Londýně. Čest jeho památce. Věnovala I. tanková rota aktivních záloh ČSL. LEGIÍ, obec Postřekov.“
Rezervaci tvoří soustava více než 20 menších obhospodařovaných rybníků obklopených vlhkými loukami s bohatou flórou a ptačí faunou, při levém břehu Klenečského potoka, asi půl km od obce Postřekov. Celá lokalita je mokřadem nadregionálního významu, bylo zde zjištěno přes 300 druhů cévnatých rostlin. Nejvýznamnější jsou hnízdiště mnoha ptáků např. slavík modráček středoevropský (Luscinia svecica cyanecula). Dále zde hnízdí moták pochop (Circus aeruginosus), moudiváček lužní (Remiz pendulinus), kachny a bahňáci. Při tahu se v rezervaci zastavuje též koliha velká (Numenius arquata), moták pilich (Circus cyaneus), zrzohlávka rudozobá (Netta rufina) a různé druhy vodoušů. Z bezobratlých je nutno zmínit vzácného střevlíčka (Amara concinna) a mandelinku (Chrysolina brunsvicencis).
Přírodní park Sedmihoří se nachází na území stejnojmenné vrchoviny mezi městy Horšovský Týn a Bor. Převážně zalesněné území je tvořeno depresí obklopenou z jižní, západní a severní strany věncem 11 vrcholů, z nichž nejvyšší jsou Racovský vrch (619 m) a Chlum (609 m). Okrajové části parku tvoří zemědělské plochy a rybníky. Na území parku lze nalézt dobře vyvinuté formy zvětrávání žuly.
Přírodní park Zelenov se rozkládá na ploše 345 ha a navazuje na chráněnou krajinnou oblast Český les a stejnojmenný přírodní park. Nachází se asi 2 km jihozápadně od Domažlic a je součástí geomorfologického celku Všerubská vrchovina, podcelku Českokubická vrchovina a okrsku Babylonská vrchovina. Krajina se zvýšenou estetickou hodnotou byla vyhodnocena na 97% území parku. Převážná část parku, s nejvyšším vrchem Dmout (602 m n. m.), je porostlá smrkovými lesy, které doplňují olšiny, remízy a rozptýlená zeleň. Horninovým podkladem území přírodního parku jsou dvojslídné svory s přechody do dvojslídné až biotitické pararuly. Na některých místech se zachovaly pestré mezofilní trávníky a na bývalých vlhkých loukách se vyvinula vysokobylinná lada. Na okraji rybníku se vyskytují vzácnější druhy rostlin – např. zábelník bahenní (Comarum palustre) nebo šišák vroubkovaný (Scutellaria galericulata). Místy se zde vyskytují vlhké sečené louky, kde můžeme objevit vzácné rostliny, např. prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), hadí mord nízký (Scorzonera humilis), či kozlík dvoudomý (Valeriana dioica). Na toku Zubřiny zde leží také tři rybníky - Zelenovský, Radošovský a Strakovský (od severu k jihu). V daném území se nachází jedna ze čtyř lokalit v rámci CR výskytu kriticky ohroženého raka kamenáče (Austropotamobius torrentium). Zároveň je jedinou dosud zjištěnou lokalitou v naší republice, kde se vyskytuje spolu s rakem říčním (Asfacus astacus). Kromě raků zde byl zaregistrován výskyt dalších zákonem chráněných živočichů, a to škeble řícní (Anodonta cygnea) a ledňáčka říčního (Atcedo atthis). Oba dva jsou zařazeni rovněž do kategorie silně ohrožených druhu. Zelenov byl oblastí klidu vyhlášen v roce 1987.
Dřevěná rozhledna s ocelovým schodištěm byla zpřístupněna v roce 2014. Její výška je 25,4 metrů. Po zdolání 94 schodů se vám z vyhlídkové plošiny naskytne krásný pohled na Velký Ostrý a Malý Ostrý, Velký Kokrháč, Hraničář nebo Nýrskou přehradu.
Řeka Radbuza pramení na západním svahu Pivoňských hor nedaleko křižovatky Liščí domky v nadmořské výšce 689 m n. m. Pramen s odpočívadlem je od křižovatky Liščí domky vzdálen přibližně 500 m a trasa k němu je značena jak od tohoho rozcestí, tak od vsi Závist. Radbuza protéká obec Rybník a dále pokračuje na sever úzkým údolím ke vsi Smolov. V Chodské pahorkatině u Bělé nad Radbuzou se stáčí k východu a poté na jihovýchod k Horšovskému Týnu. Dále pokračuje na severovýchod přes Staňkov, Holýšov, Stod a Dobřany až do Plzně, kde ve Štruncových sadech ústí zprava do řeky Mže. Spolu s Mží, Úslavou a Úhlavou vytváří Radbuza řeku Berounku. Radbuza je spolu se Mží hydrologicky a vodohospodářsky nejvýznamnější řekou Českého lesa.
Skalky na Sádku je přírodní památka poblíž obce Postřekov. Důvodem ochrany je ochrana fragmentu smrkové bučiny na mimořádně nepříznivém stanovišti, jako typu přirozeného společenstva v jižní části Českého lesa.
Na severovýchodní straně na pahorku Hůrky stojí prastarý kostel sv. Víta, při němž podle tradice již ve XII. stol. byli mniši Benediktini. Ve starých zápisech ale není nikde o klášteře ani o Benediktinech zmínky. Kostel sv. Víta je jednoduchá svatyně skromných rozměrů, zbudovaná na sklonku XII. století. ve slohu románském, ale s prvními stopami blížícího se slohu gotického. Je to jediný románský kostel v domažlickém okrese. Bohatší a dokonalejší výzdoba se liší od chudoby kostelů v okolí. Hlavní oltář je renesanční řezbářská práce z XVII. stol. Na oltáři je nový obraz sv. Víta, po stranách jsou dřevěné sochy s. Prokopa a sv. Václava, v hořejším nástavci pak menší sochy sv. Barbory. Náhrobek s erbem rytířů Žákavců ze Žákavy, který byl kdysi umístěn před hlavním oltářem, je ze XVI. stol. Nad kostelem ční kamenná věž, která před r. 1821 byla mnohem vyšší. Na zvonici jsou tři zvony. Oltáře byly kdysi tři. Hlavní a dva postranní v koutcích na začátku lodi chrámové. Nyní zbyl jen jeden, patrně z r. 1728.
Stará Huť je součástí obce Nemanice a rozprostírá se v malebném údolí Nemanického potoka, krajině s velmi řídkým osídlením v důsledku dlouholeté izolace území v době studené války. Haltravský hřeben navíc tuto oblast odděluje od zbytku českého území. Za druhé světové války Nemanice nebyly součástí Protektorátu, ale byly „natrvalo“ začleněny do Německé říše. Tehdy se plánovalo prodloužení německé železniční tratě Cham – Waldmünchen přes Nemanice do Poběžovic. Nejprve byla vystavěna železniční stanice, obrat ve válce však zapříčinil, že Německo mělo jiné priority než výstavbu železniční infrastruktury. Trať nebyla dostavěna ani za komunismu a v současné době původní záměr již není aktuální.
Zatopený bývalý kamenolom s průzračnou vodou o velikosti cca 200x40 m (max. hloubka 9 m). Pod hladinou je umístěna největší podvodní kabina v ČR, pozorovatelna OSAC–SPČR (Optimist Sub Aqua Club, Svaz průmyslu a dopravy ČR), která umožňuje pozorování života pod vodou "suchou nohou". Lokalita s celoročně dobrou viditelností je vhodná pro potápěče – začátečníky i ty zkušené – kteří mají v místě základní servis (půjčovna výstroje, plnění lahví atp.). Pod vodou je také vrak lodi, umělá jeskyně, podvodní plošina. V místě je velká zastřešená terasa (kapacita 200 osob), možnost občerstvení (domácí kuchyně), v zimě je k dispozici vytápěná klubovna. Do areálu je zákaz vstupu psů. Adresa: Starý Klíčov 39, 345 01 Mrákov Otevírací doba: pondělí 9–20 úterý 9–20 středa 9–20 čtvrtek 9–20 pátek 9–20 sobota 9–20 neděle 9–20
