Chodsko.net
Muzeum techniky a řemesel s výstavní plochou 900 m2 a více než 6.000 exponáty patří mezi největší a nejobsáhlejší muzea svého druhu v Česku. V expozicích jsou zastoupena všechna tradiční řemesla a živnosti, které se provozovaly na venkově. V současnosti se v muzeu nachází cca 50 kompletních řemeslných dílen, živností a dalších 12 technických expozic. Návštěvníci mohou zhlédnout například tyto řemeslné dílny - řeznickou, pekařskou, cukrářskou, vlásenkářskou, bednářskou, sedlářskou, kloboučnickou, kartáčnickou, kamenickou a hodinářskou. Ze živností zaujme holičství a kadeřnictví, hostinec, koloniální obchod, řeznický obchod, tkalcovna i ordinace dentisty s laboratoří. Dále je k vidění expozice hodin a hracích strojů, kočárků a hraček, elektropřístrojů, zařízení kuchyně, pastí na zvířata, zpracování mléka i hasičskou zbrojnici. Součástí prohlídky je hrnčířská dílna rodiny Volfů, která je stále v provozu. Již od r. 1785 vyrábí v Kolovči rod Volfů tradiční lidovou keramiku. Hrnčířské řemeslo se v této rodině dědí z otce na syna již po sedm generací. Rodinnou tradici založil Lambert Wolf a v současnosti v ní pokračuje Rudolf Volf se synem Martinem. Kolovečská keramika je charakteristická svým červenohnědým střepem a tradičním dekorem. Od r. 1900 se vyrábí také tmavě modrá keramika. Všechny výrobky jsou vyráběny ručně a do dnešních dnů jsou dodržovány původní technologické postupy. Za svou práci byl Rudolf Volf jmenován „Mistrem lidové umělecké výroby" a v r. 2001 obdržel z rukou ministra kultury titul „Nositel tradice lidových řemesel". V muzeu najdeme starý mlýn, který přemílá staré báby na mladá děvčata. Otevírací doba: září, říjen, březen - červen Pondělí....10.00 – 17.00 Úterý.......10.00 – 17.00 Středa......10.00 – 17.00 Čtvrtek....10.00 – 17.00 Pátek.......10.00 – 17.00 Sobota.....10.00 – 17.00 Neděle.....10.00 – 17.00 červenec- srpen Pondělí....9.00 – 18.00 Úterý........9.00 – 18.00 Středa......9.00 – 18.00 Čtvrtek.....9.00 – 18.00 Pátek.......9.00 – 18.00 Sobota.....9.00 – 18.00 Neděle.....9.00 – 18.00 listopad – únor Po předchozí domluvě.
Gloriet, nazývaný podle svého tvaru příznačně Klobouk, stojí na holém návrší nad obcí Kout na Šumavě. Dříve byl součástí cesty stromořadím, která vystupovala přímo ze středu koutského zámečku. Založení glorietu je možné vztáhnout k rozsáhlým opravám koutského zámečku a úpravám jeho okolí, které byly provedeny kolem roku 1824 majitelem koutského panství Janem Filipem Františkem Josefem Stadionem. Tento předpoklad dokládají i mapy tzv. josefského mapování. Zatímco na nejstarším mapování označení glorietu chybí, na druhém mapování z let 1836 – 1852 je již klobouk označen, stejně jako stromořadí, které od něho k zámku směřuje. O stavbě klobouku ani o účelu jeho založení se místní historické prameny nezmiňují. Jednalo se patrně o drobnou stavbu, která měla oživit parkově upravenou krajinu a dopřát šlechtě odpočinek s pěkným výhledem na koutský zámeček i jeho malebné okolí. Podobných většinou však zděných Glorietů nalezneme v zámeckých parcích poměrně velké množství. Koutský gloriet stál původně prý na dřevěných sloupech. Při jeho opravě byl na jednom z jeho trámů nalezen letopočet 1723, pokud byl tehdy správně přečten, mohlo se jednat o letopočet založení nějaké stavby, která Glorietu předcházela. Protože dřevěné konstrukce glorietu shořely při jeho opravě roku 1973, zůstane přesné datum založení Klobouku zřejmě navždy utajeno. Období romantismu vystřídala průmyslová revoluce. Cesta stíněná starým stromořadím musela ustoupit nově otevřenému hliníku koutské cihelny, zbytek cesty byl rozorán a dnes po ní nenajdeme ani ty nejmenší stopy. Klobouk však stojí na holém návrší osamoceně dál. Časem k sobě připoutal i starou pověst z husitských válek. Vypráví se totiž, že právě zde ztratil roku 1431 kardinál Cesarini, prchající z husity rozehnané křížové výpravy z Domažlic, svoje listiny, zlatý kříž a klobouk, který má Gloriet připomínat. V bitvě, která se odehrála 14. srpna 1431 totiž husitská vojska porazila pátou křížovou výpravu vedenou markrabím Friedrichem Braniborským a kardinálem Juliánem Cesarinim. Tato porážka přesvědčila katolické církevní kruhy o zbytečné snaze pokořit Čechy silou, a s husity bylo zahájeno vyjednávání, vedoucí k diskusi o platnosti čtyřech artikulí pražských u basilejského koncilu.
Koutské pivo se vařilo pravděpodobně už po zániku hradu Rýzmberka - během třicetileté války. Ale o skutečný rozkvět obce Kout na Šumavě se zasloužila hraběcí rodina Stadionů. Hrabě Jiří Jindřich, svobodný pán ze Stadionu a děkan velechrámu z Wirzburku, koupil toto panství roku 1697, když někdejší majitel Rudolf Maxmilián zemřel. Tento rod pak měl koutské a trhanovské panství ve svém vlastnictví plných 248 let. Při velkostatku byl v roce 1736 založen farní pivovar a hospodářský lihovar. Postupně byl rozšiřován až do dnešní podoby. Rod Stadionů počátkem 20.století vymřel, pivovar několikrát změnil majitele a od roku 1924 do konce II.světové války patřil rodu Schönbornů. Svou činnost ukončil v roce 1969. Během staletí jej vlastnili Karel Bedřich hrabě Stadion-Stadion-Tannhausen, Emerich Damián hrabě Stadion-Stadion - Tannhausen, Filip hrabě Stadion-Tannhausen, Filip hrabě Stadion-Tannhausen – dědici, Bedřich hrabě Rzyszczewo-Rzyszcewski, Anna hraběnka Waldenburg-Zeil, Bedřich hrabě Stadion – Thannhausen, Gizela hraběnka Coudenhove, Marie Kristina hraběnka Schönborn, Gerold Max hrabě Schönborn, Gerold Max hrabě Schönborn - dědici - národní správa, Československý stát, Vrchní správa státní pivovarů Benešov, Západočeské pivovary, n.p. Stod. Pivovar obnovený v roce 2006 je možné si prohlédnout při domluvené exkurzi (minimální počet lidí je 8, vstupné 100 Kč). Jeho sortiment tvoří Koutská desítka, dvanáctka, 14° tmavé a 18° tmavý speciál. V SOUČASNÉ DOBĚ od roku 2020 TRVALE UZAVŘENO.
Minimuzeum vah s výstavní plochou 4,23 m2 a více než 40 exponáty je nejmenším muzeem v České republice. Muzeum bylo založeno v květnu roku 2006. Je zapsáno v knize rekordů ČR jako nejmenší muzeum v republice. To bylo potvrzeno agenturou Dobrý den v České knize rekordů. V expozici jsou zastoupeny váhy s hmotnostním rozsahem od 2 gramů do 16 tun. Otevřeno každý den od května do října. Ke každé prohlídce je možný odborný výklad průvodce. Vstupné je dobrovolné, s možností nákupu turistických suvenýrů. Průvodcovství zajišťují 2 rodiny v obci, které vlastní i klíče od muzea. Otevírací doba: sobota 10–17 neděle 10–17 pondělí Zavřeno úterý 10–17 středa 10–17 čtvrtek 10–17 pátek 10–17
Historie rozhledny na Čerchově je úzce spjata s Klubem českých turistů. První rozhledna zde byla vystavěna už v roce 1894, byla to dřevěná trámová konstrukce. Velký zájem turistů vydržela 10 let. Historie druhé rozhledny se začala psát 23. května 1904, kdy byl položen základní kámen stavby. Slavností otevření se potom uskutečnilo 16. července 1905. Radost všem zkalila 2. světová válka, kdy Čerchov obsadila německá armáda. Ani konec války nepřinesl žádné zlepšení. Díky své poloze (zhruba 2 km od hranic s Německem) se Čerchov ocitl v tzv. hraničním pásmu a vstup sem byl přísně zakázán. Usadila se zde československá armáda a v sedmdesátých letech tu vyrostly vojenské objekty i s radiovou věží, která převyšovala Kurzovu rozhlednu. Ani rok 1989 nepřinel žádné výrazné změny. Teprve v roce 1999 byla rozhledna konečně navrácena domažlickému odboru KČT. Po nezbytné rekonstrukci byla věž předána veřejnosti 16. července 2000. Věž nese jméno jednoho ze zakladatelů KČT Dr. Viléma Kurze. Dvacet metrů vysoká věž má plošinu ve výšce 16 metrů, na kterou se dostanete po 129 schodech. Z rozhledny se vám naskytne výhled na Babylon, Domažlice, Plzeň, Přimdu, Velký Javor a za dobré viditelnosti Alpy a Krušné hory. Otevírací dobakvěten a červen: So+Ne 10-17 hod.červenec a srpen: denně mimo pondělí 10-17 hod.září a říjen: So+Ne 10-17 hod. Dostupnost2 km od hranic (hraniční přechod Čerchov / Lehmgrubenweg) Vzdálenost vzdušnou čarou: 12,5 km JZ od Domažlic Vlakem: Autobusem: Pěšky: 4,5 km po modré TZ z Pece - nebo 4,5 km po červené z Capartice, od rozcestí Horizontálka po modré - nebo 6,5 km po červené z České Kubice Na kole: cyklotrasa C34 z Capartice Autem:
Nepočetná židovská komunita v Loučimi je doložena od první poloviny 18. století. V roce 1724 zde žily pouhé 3 rodiny, v roce 1921 už jen 3 Židé. V 19. století měla tato komunita i vlastní modlitebnu a od od roku 1842 i hřbitov. V letech 1869 – 95 bylo na hřbitově registrováno 69 pohřbů. Používán byl pravidelně do 2. sv. války, poslední pohřby zde proběhly krátce po válce, v roce 1948. Hřbitov sloužil také dalším pěti židovským obcím – Dlažov, Kdyně, Koloveč, Loučim a Všeruby. Do té doby byli zdejší Židé pohřbíváni na hřbitovy do Poběžovic, Nýrska a snad i do Janovic na Úhlavou. Na ploše 2733 m2 se dochovalo 90 náhrobků. V roce 1889 byl ve Kdyni založen spolek Chavra – Kadischa, který se měl o hřbitov starat. Roku 1902 měl spolek 29 členů a v roce 1904 provedl rozsáhlejší opravy hřbitova. Ty představovaly především vyspravení brány a obvodové hradby, vysázena byla rovněž kaštanová alej, procházející středem hřbitova. Cesty vysypané pískem a vzorně uklizené prostranství dotvářely tehdejší podobu hřbitova.
Ve vesničce Lučice můžete vidět jednu z nejstarších chalup v Čechách. Toto roubené stavení čp.2 nazývané „U Žižků“ bylo postaveno někdy v 2. pol. 16. století. V místnosti je dobová pec, záklopový strop. Objekt je používán jako rekreační chalupa.
Lípa stojí na vyvýšeném místě nad Luženicemi. Jde o velmi vitální exemplář lípy srdčité tvořící dominantu nad obcí. Obvod kmene ve výšce 130 cm nad zemí je 336 cm, výška stromu je 18,5 m a výška koruny 18 m. Již 5.července 1934 na tomto místě poprvé hořel oheň na oslavu výročí upálení mistra Jana Husa, při němž řečnil místní učitel a děti z místní školy předvedli kulturní vystoupení. Sem chodili zdejší občané netrpělivě vyhlížet příchod osvoboditelů, jednotek americké armády, v květnu 1945. Když roku 1954 natáčel režisér Martin Frič film „Psohlavci“, měla se právě zde odehrávat scéna, kde Kozina ( herec Vladimír Ráž) brání starou lípu před Lomikarovými (herec Miloš Nedbal) dráby. Z tohoto důvodu měla být právě tato lípa poražena. Místní občané včele se starostou však proti tomuto záměru podali ostrý protest a tím ji zachránili. 6. června roku 1980 byla prohlášena tehdy Okresním národním výborem za chráněnou a v terénu označena úřední tabulí. V roce 2004 bylo místo osazeno lavičkami a stalo se vyhledávanou vyhlídkou s pohledem na panorama Českého lesa . Pouze jedna věc nám není úplně jasná. Proč se právě této lokalitě říká „ U dubu“.
Památník stojící u kapličky v obci Mezholezy s textem: "Památce selských mučedníků Jana Bílého a Jana Šváry 1666 - 1935". Ke vzpouře došlo kvůli útisku a neúměrným robotám, přičemž mezholezští poddaní opouštěli své usedlosti a utíkali na jiná panství. Tímto způsobem z Mezholez odešel roku 1659 Diviš Nepivo, v roce 1660 opustili své majetky Martin Bečvář, Matěj Hlídalík, Jiřík Junker, Jiřík Krondl a Matěj Mácha. V roce 1661 to byl Jan Vacek a Šimon Švara (Švára), bývalý rychtář, který se však musel do Mezholez v roce 1665 vrátit. Jednalo se tedy téměř o polovinu hospodářů, což jistě muselo mít své důvody. Jednoho březnového dne roku 1665 se míra utrpení sedláků naplnila a nenáviděné vrchnosti zapálili panský dvůr. Rozsah škod však není znám. Požár se z panského dvora údajně rozšířil i na opuštěná stavení Bílého, Švary a Hlídalíka. Rozlícený Vidršpergár nechal žháře, kteří utekli do lesů pod Korábem, pochytat. Zadrženi byli 4 poddaní - Jan Hlídalík, kterému bylo tehdy 42 let, dále bývalý rychtář Šimon Švara, stáří 44 let, jeho bratr Jan Švara, stáří 48 let, a Jan Bílý či Bílek, stáří 65 let. Zatímco Jan Hlídalík a Šimon Švara byli ze žhářství pouze podezřelí, podařilo se Jana Bílého a Jana Švaru ze zapálení panského dvora usvědčit a vymoci si jejich přiznání. Gutštejn společně s druhým krajským hejtmanem Adamem Protivou Běšínem z Běšin skutečně Klatovským nařídili, aby paliče uvěznili. Šimon Švara byl po 27denním vězení propuštěn na svobodu, neboť mu nemohli nic dokázat. Po 166 dnech ve vězení byl propuštěn i Jan Hlídalík, musel však dne 2. srpna 1665 podepsat vrchnosti revers, že se jí nebude mstít, a pokud by se snad podle reversu nezachoval, hrdla svého se dobrovolně odsuzuje. Zbývající 2 sedláci však přišli o to nejcennější. Dne 12. ledna 1666 byli Jan Bílý a Jan Švara na doporučení pražského apelačního soudu převezeni do Prahy a tam uvězněni. Zde byli ještě v Hlídalíkově přítomnosti vyslýcháni a mučeni. Poté byli uznáni za zemské škůdce a paliče a jako takoví sťati a spáleni. Rody Švarů a Bílých žily ve vsi i po této tragické události. Např. v roce 1687 se zde narodila Alžběta, dcera Linharta Švary a Evy. Roku 1674 se tu narodil Jiří, syn Martina Bílého a manželky Anny. Mezholezští mučedníci nezískali nikdy popularity revoltujících a následně vězněných Chodů, jejichž vsi ležely hned za zalesněnými pásmy Kdyňské vrchoviny. Zasloužené vzpomínky se jim dostalo v práci Karla Poláka, který se do značné míry zasadil i o vybudování mezholezského pomníčku. Slavnostního odhalení tohoto pomníku mezholezských mučedníků proběhlo v neděli dne 9. června 1935.
V Milavčích se 23. 9. 1884 narodil jako nemanželské dítě Josef Váchal, český malíř, grafik, ilustrátor, sochař, řezbář a také spisovatel a básník.
Na návsi u rybníka stojí nevelká polygonální kaple, k níž se váže stará vojtěšská legenda. V kapli je umístěn nástěnný obraz představující odpočívajícího sv. Vojtěcha s pasákem, který mu troubí do ucha. Stejným způsobem je tak zpracován obdobný námět v místním kostele. Podle místní tradice stála nad pramenem zchátralá stavba, která byla v r. 1653 nahrazena dřevěnou kaplí, udržovanou ze zádušního fondu města Domažlic. Stavba dnešní kaple pochází údajně z r. 1677. Podle údajů J. Smolíka stála však nad pramenem v r. 1882 pouze stříška nesená sloupy. V r. 1739 byla kaple opět v zoufalém stavu a věřící vybírali prostředky k její obnově. V časech velkého sucha putovala ke kapli procesí, směřující sem i ze vzdálenějších míst. Popularita poutního místa rostla. Proto se domažličtí odhodlali vystavět v blízkosti pramenu lázeňský dům, ve kterém měli být ubytováni lidé, kteří chtěli vodu zázračnéhoho pramene využívat. Prvním správcem lázní byl J. Ničovský. Po 10 letech byl prodělečný chod lázní zastaven. od r. 1787 byl objekt upraven na školu s bytem učitele a místního lokalisty, který se v r. 1866 odstěhoval na nově postavenou faru. Dnes je zde umístěn obecní úřad a škola.
Sedláci z Milaveč se s pravěkými nálezy z mohyl setkávali zřejmě již od středověku, kdy při práci v lese nebo na polích často tyto pradávné hroby poškodili při obdělávání půdy. V minulém století se některé z mohyl staly i zdrojem kamene, který obsahovaly. K prvnímu cílevědomému pokusu o výzkum mohyly došlo v r. 1878. Tehdy, na vyzvání klatovského školního inspektora Nešpora, získal milavečský řídící učitel V. Záhořík několik sousedů ze vsi. Společně potom vyrazili do lesů mezi Milavčemi a Chrastavicemi. Dva dny se lopotili s průkopem mohyly a rozebíráním velkých balvanů její kamenné konstrukce. V naději na početné nálezy si vybrali z mohyl tu největší. Vynaložená námaha však byla odměněna pouze několika hliněnými nádobami. Pro nepřízeň počasí byl výkop po dvou dnech ukončen. Ke zcela unikátním nálezům, které milavečské pohřebiště proslavily, došlo ale teprve v r. 1883. V tomto roce obnovil učitel Záhořík výzkum mohyl, kterého se vedle žáků a studentů teologie s nadšením zúčastnil také farář Lang. Po třech dnech namáhavé práce bez viditelných výsledků přestala většinu studentů práce bavit a Lang se Záhoříkem kopali sami s pomocí bratří Weberů z Milaveč a několik dalších nadšenců. Pro výzkum si zvolili největší z dvanácti mohyl, položených na rozhraní milavečského a chrastavického katastru. Vyvýšenina obsahovala ve skutečnosti dva kamenné objekty. V prvním byla ukryta popelnice, chráněná kruhem svisle zasazených kamenů překrytých mohutným placákem. Druhý kamenný kužel obsahoval žárový hrob uložený v jamce a doplněný nevšedně velkou kolekcí bronzových milodarů. Nálezci byli okouzleni bronzovým mečem uloženým v rozpadlé pochvě, vyrobené ze dřeva a kůže. Nejcennější nález vydala mohyla 12. září 1883, kdy Záhořík s Langem opatrně nožem očistili a potom z půdy vyjmuli známý milavečský vozík. Na podvozku se čtyřmi koly stála nádoba z bronzového plechu, která se po vyjmutí rychle rozpadla. Již tehdy byl vozík jako významná starožitnost oceněn částkou převyšující 200 zlatých. Výjimečnost zkoumané mohyly dokresluje rovněž Langova zpráva, v níž tvrdí, že mohyla dosahovala výšky 2,50 m, průměru 20 m a bylo z ní po vykopání odvezeno 18 for křemene a 10-12 for jiných druhů kamene. Objevené starožitnosti darovali nálezci Národnímu muzeu v Praze. V r. 1887 se nadšený Lang tentokrát již sám pustil do výzkumu zbývajících jedenácti mohyl položených v blízkosti hrobu s vozíkem. Většinou se jednalo o hroby bojovníků vybavené meči a dalšími bronzovými předměty. Správné časové zařazení milavečských nálezů do mladší doby bronzové bylo provedeno teprve v r. 1922 J. Eisnerem. Tehdy se také ujal název milavečská kultura. V nedávné době se milavečským nálezům věnovali podrobněji archeoložky Eva Čujanová-Jílková a Olga Kytlicová. Při novém zpracování materiálu z mohyly s vozíkem, která byla označena pracovním názvem C1, byly tak získány další informace, které značně rozšiřují naše vědomosti o této výjimečné mohyle. Mimo bronzového vozíku obsahovala mohyla také části dřevěného vozu, z něhož se zachovalo bronzové kování. Kresebně byl rekonstruován kožený pancíř dávného bojovníka s bronzovými ozdobami a tepaným límcem. Je dosud jedinou bezpečně doloženou ochrannou zbrojí svého druhu ve střední Evropě. Výzbroj a výstroj bojovníka tvořily vedle meče i bronzová dýka, nůž, jehlice, dřevěný štít, břitva, kožený pásek prošitý bronzovým drátem, picí souprava složená ze tří bronzových nádobek a další drobnosti. Po vyhodnocení materiálu z mohyly C1 usuzuje Dr. Kytlicová, že v mohyle byl pohřben jeden ze sedmi nejvýznamnějších mužů, kteří v průběhu šesti staletí žili na území celé střední Evropy. Milavečský pohřeb datovaný do 13. stol. př. n. l. je však ze všech srovnatelných pohřbů nejstarší. Tato skutečnost vede k domněnkám, že snad právě na Domažlicku existovaly nejstarší dílny, které ve střední Evropě vyráběly nádoby z bronzu. Snad právě z Milavečska se toto umění šířilo do ostatních oblastí střední Evropy. Nekropole, na níž byli vedle nejvýznamnějšího muže pohřbeni v jedenácti mohylách další významní bojovníci, plnila svoji funkci v průběhu 13. stol. př. n. l., ale na počátku 12. stol. př. n. l. zanikla. Do její blízkosti můžeme pravděpodobně klást také sídlo tohoto pradávného vůdce, jehož podíl na tvorbě pravěkých dějin širokého regionu byl jistě dominantní. Dnes „Langovo“ pohřebiště pokrývá hustý borový les, který svými kořeny pomalu proniká do nitra mohyl. Některé z nich nebyly dosud prokopány. Dokončen nebyl ani výzkum mohyly s vozíkem. Je proto možné, že případný revizní výzkum zde může v budoucnu odhalit nové doplňující skutečnosti a opět poodhalit jejich tisíciletá tajemství. Slavné milavečské pohřebiště leží v lese Zadní háje asi 20 min. západně od vsi při modré turistické značce. Skládá se ze čtyř samostatných skupin, které dohromady obsahují asi 50 mohyl. Méně známé mohyly jsou zachovány v lese Háje východním směrem od vsi. Zdejší nekropole obsahuje rovněž kolem 50 mohyl.
V muzeu jsou zastoupena tradiční venkovská řemesla a činnosti používané v každodenním a celoročním koloběhu života na statku. Vrátíte se do doby našich prababiček a pradědů žijících a hospodařících na venkovských statcích, kdy se vše dělalo ručně nebo se spoléhalo jen na koňskou sílu. Objevíte zde zapomenutou krásu ruční výroby a starých řemesel jako je předení vlny na kolovratu nebo ruční výroba másla, uvidíte polní stroje za koně atd. Prohlídky muzea jsou s průvodcem a výkladem k jednotlivým exponátům. Muzeum se nachází na statku areálu koňského útulku S. O. S. Život pro koně. Na koních jsou možné vyjížďky do krásné přírody CHKO Sedmihoří, v létě můžete vyzkoušet plavení koní. Lze také přenocovat a vyzkoušet si na víkend či o dovolené život na statku.
Na návsi stojí památný domek čp. 3. Už v roce 1785 žila v nevelkém domečku početná rodina chodského kryjčíře Hirky (Jiřího) Bílka a jeho ženy Kateřiny.Sága tohoto rodu se nadobro uzavřela odchodem mladší dcery Hadama Bílka Marie druhého ledna 1981 v běchařovské léčebně.Narodila se v mrákovském domku čtvrtého října 1886.Nikoliv v Domažlicích jak omylem informují některé prameny. Starší sestra Anna prožila skoro celé století mezi 26. říjnem 1877 a devátým červnem 1976. Našla tu milé přijetí "Paní komisarka" Němcová, od ní na Chodsko přivolaný Karel Havlíček, zastavil se tu prý i František Palacký se svým zetěm F. L. Riegrem, důkladný K. J. Erben, básník Antonín Klášterský se tu "doučoval" čisté chodštině a doma se tu cítil J. Š. Baar, J. F. Hruška, dr. E. Felix i J. Vrba, i když ten nikoliv bez výhrad. U Bílkuc několikrát poseděla i národní spisovatelka Tereza Nováková - Lanhausová a zejména vášnivá sběratelka a ochránkyně širokého chodského kraje spisovatelka Hana Štěpánková ze Kdyně.
Hřbitov pochází z roku 1642, má rozlohu 1151 metrů a zachovalo se zde 162 náhrobků nebo jejich fragmentů. Nejstarší čitelné náhrobky pochází z poloviny 18. století, ty nejmladší pak z 2. poloviny 19. století. Všechny jsou orientovány na východ. Epitafy jsou psány hebrejsky, menší část též německy. Mezi pohřbenými jsou především zemřelí židovští obyvatelé Mutěnína, Ostrova (víska cca2 km na západ od Mutěnína) a Mostku (dnes již zaniklá ves 5 km západním směrem od Mutěnína). Byl zdevastován nacisty. Dnes je obehnán kamennou zdí a citlivě zrekonstruován. Kromě vzpomínky na židovské občany a dojemné atmosféry nabízí i překrásný pohled na Mutěnín a okolí.
Mutěnínský lom je přírodní památka u Mutěnína. Důvodem ochrany je opuštěný lom v křemenném dioritu mutěnínského pole.
Jedná se o původní přírodně rostoucí tisy červené (taxus baccata), které jsou hlavním důvodem ochrany v přírodní rezervaci Netřeb pojmenované po zřícenině stejnojmenného hradu, který se v této rezervaci nachází. Tato rezervace byla vyhlášena 31.12. 1933 tehdejším Ministerstvem školství a osvěty a v současnosti má rozlohu 20,5 ha a nalézá se v nadmořské výšce od 510 do 614 m. V rezervaci roste zhruba 200 tisů a stáří nejstarších z nich se odhaduje na 600 až 800 a i více let. To je poněkud zvláštní vzhledem k tomu, že se okolí hradů udržovalo odlesněné, aby byl nepřítel vidět dlouho dopředu a hrad nemohl být dobyt náhlým přepadem a zde jsou tisy, které jsou prokazatelně starší než samotný hrad Netřeb. K rozluštění této záhady pomáhá samotný název hradu Netřeb - „Netřiebený les” znamená ve staročeštině hustý les, který nejde mýtit a tento netřiebený (nemýtitelný) les dal i jméno samotnému hradu. Spolu s kleny, duby, lípami a dalšími, zde vyrostl nádherný smíšený les s podrostem několika druhů chráněných rostlin - jmenovat můžeme lilii zlatohlavou, kokořík a jiné.
Orlovická hora je přírodní památka poblíž obce Pocinovice v okrese Domažlice. Důvodem ochrany je stará dobývka limonitových rud, která je významnou dokumentační lokalitou domažlického krystalinika. Přírodní památka zahrnuje vrcholovou část stejnojmenného vrchu o nadmořské výšce 719 metrů geomorfologicky spadajícího do celku Všerubská vrchovina, podcelku Jezvinecká vrchovina, okrsku Havranická vrchovina a podokrsku Orlovická vrchovina.
Galerie klasického a uměleckého řemesla. Otevírací doba: Pouze na předchozí telefonní domluvě na čísle 724 537 194.
Salka je přírodní památka poblíž obce Pasečnice. Důvodem ochrany je dobývka po těžbě kyzových břidlic, která je významnou dokumentační lokalitou domažlického krystalinika. Přírodní památka se nachází v západním svahu stejnojmenného 600 metrů vysokého vrchu geomorfologicky spadajícího do celku Všerubská vrchovina. Skalní sluj Salka, jejíž dno i přilehlé „štoly“ jsou zaplaveny vodou, je turisty velmi vyhledávána nejen v létě, ale také v zimě, kdy lze spatřit v přední části nad jezírkem rampouchy.
