O Velikonoční neděli se nesnídalo a hospodyně vstávaly časně ráno, aby došly pro čerstvou vodu. Věřily, že hospodyně, která nejdřív vodu nabere, bude mít nejvíc mléka, smetany, másla a vajec. A tak mnohá chvátala pro vodu už po půlnoci. Na ranní mši si lidé nosili do kostela v bílých šátcích dary země a slunce - vejce, mazance, pečené beránky, víno a křen. Všechny pokrmy kněz po ukončení mše posvětil. Posvěcení umocňovalo magickou moc a potravin podle lidové víry neubývalo. Z posvěceného jídla musel každý vestoje sníst kousek k obědu. Měla to být i ochrana proti zabloudění - když si bloudící vzpomněl na toho, s kým jedl o Božím hodu velikonočním posvěcená jídla, našel správnou cestu. Zvláště tomu věřili na Chodsku. Na Boží hod velikonoční nesly děti hospodáři vracejícímu se z kostela osolená a opepřená vajíčka, který je musel venku sníst, aby nikdy nezabloudil. Kousek posvěceného mazance dostal i dobytek a drůbež.

Na Boží hod se scházely na návsi děti. Hoši házeli vařenými obarvenými vejci přes střechu nebo do výše a přitom volali: „Rodiče, rodiče, červený vejce!" Na Chodsku se tento zvyk nazýval rodičování. Děti také „poukaly" s vejci, tedy tloukly vejci o sebe. Které prasklo, ten chlapec prohrál. Také do vajec sekaly penízem nebo hádaly, je-li v něm „jalovička" (čistě žlutý žloutek) nebo „mourek" (převařený tmavý žloutek).

V tento den chodské ženy vyměnily svoje postní kroje, v nichž převládala fialová, modrá a tmavě zelená barva, za sváteční pestré kroje.

Velikonoční pondělí patřilo především pomlázce. Pomlázka (dynovačka) - původně se tak říkalo 4,8,16 i více spleteným prutům vrby, ozdobených barevnými stužkami. Chlapci chodili dopoledne „po červených vejcích" a šlehali děvčata pomlázkami. Z vrby jako symbolu procitlé jarní přírody se mělo dotekem přenášet omlazení, síla, zdraví a krása. Velikonoční šlehání mělo řadu místních variant, na Chodsku byl tento zvyk zaznamenán ve větší míře až po 1. světové válce a více se rozšířil po roce 1945. Za blahodárný akt vyšlehání musely dívky chlapcům zaplatit. Říkalo se: „Pomlázka bez vajíček - milování bez hubiček!", a tak ženich dostal z lásky v pěkném šátku až 24 vajec - červených strak.

Kraslice se rozdávaly koledníkům nebo jimi zamilované dívky uctily své chlapce. Na barvení strak se nejčastěji používala červená barva, v lidové symbolice vyjadřující lásku. Proto se tady Velikonocům říká „na červený vejce". Kultovní smysl však nemělo ani tak darování, ale požití vejce, a tak se zdobila vařená. Obarvení zvyšovalo magickou moc vajec a každá barva měla svůj význam. Nejen na Chodsku byla nejoblíbenější barvou červená, barva krve, a tím i života. Teprve ve 2. polovině 19. století, kdy původní význam kraslic začal z lidového povědomí mizet, se začaly barvit vyfouknuté skořápky. Navíc se s kraslicemi začalo i obchodovat. Zdobení kraslic se na Chodsku stalo specializovaným uměním a na jaře přechodným řemeslem hlavně pro švadleny a vyšívačky, tzv. šedličky. Manuálně zručné ženy na nich uplatnily nejen tradiční místní dekory přenesené z vyšívání, ale přispěly i vlastní invencí.

Zdroj: www.chodsko.net