(dokončení)

O tom kousku Šimánkově slyšel nějaký strýček "támztich dolyjších vesnic", taky silák. Líbilo se mu to na Šimánka a chtěl ho viděti. Zastavil se u něho, jda z trhu z města.

"Si ty Šimánek?" nedůvěřivě se ptá stryjček, pozdravuje místo myšlené nějaké hory člověka postavy nižší.
"Sem, stryjčku, copa byste rádi?"
"A to žes ty dokázal támstim Němcem?"
"Tuto, stryjče!"
"To bul, chlapše, ňákyj kasran Němec. Koukni! Že pureš do toho pytle!" A strýček sundal prázdný pytel, jejž měl přehozen přes rameno.
"Stryjčku, stryjčku", varoval Šimánek; "já do pytle nepuru, hale dyby to mílo zrovna byjt, dyjte si pozor, habyste tam nešli vy!"
Ale stryjček žádný pardon; v jedné ruce pytel, druhou sahal po Šimánkovi.... Chytili se, "buli chvíli jako huzel“ najednou má stryjček volnou jenom jednu ruku, druhá už je v pytli a už za ní druhá a za rukama ukryla se také hlava, jen nohy koukaly ven a marně se klátily jako dva podvrácené stromy v bouři…
"Stryjčku, nyjlepčí v nyjlepčím přestát!" nabízel Šimánek; stryjček mlčením souhlasil a dobývaje zaprášenou hlavu z pytle, divil se: "Draci sperú, chlapše, tuto bych do tebe nebul řek!" Ale rozešli se, jak to má být, v dobré vůli....

Sázkou povzbuzen byv, porazil prý kdysi Šimánek spřežení volů „kůchem" (jhem) k sobě spjatých až na zem!
A takovými a podobnými kousky zajistil Šimánek po sobě paměť daleko široko. Bylo by ještě ledacos o něm pověděti, ale abychom nezkrátili ostatních!

Velkyj Kuba získal si u rodáků podobné slávy a co více, dal svému lidu dceru, beze žertu také pravého siláka. Velkyj Kuba i jeho dcera byli rádi veselí. Oba chodívali k muzice — při muzikách cvičí si rádi chlapci mezi sebou paže — ale kde byli Velkyj Kuba nebo jeho dcera u muziky, "tám se chlapsí neprali." Zapomněl-li se některý a začínal něco, Kuba "tich darebností netrpíl." Sáhl po chlapci, zmáčkl jej a byl jistý pokoj celou noc.

Kubova dcera se proslavila jednou tak také bez táty. V přástkách ji rozdráždili chlapci, aby se s nimi porážela.
"Kadrdánci, šecky vás vyndám ven před dum, jednoho po druhým", vyhrožovalo děvče.
To chlapce také dopálilo; chytil se s ní první, druhý... Divče nechála kolovratu a vynášela opravdu za hrozného smíchu chlapce jednoho po druhém před dům. Vynesla prý jich tak patnáct, šestnáctého už nezmohla, ale za to on ji také ne!

Zdroj: J. F. Hruška