Tak huž stát náš máme,
staví se ha bílí,
hale na Chody ste
při tom zapomíli;
na ty, co hlídali
každou branku v hvozdě -
haby, až se zpomí,
nebulo jen pozdě!

Myslíte, že šecko
sou kontrachty míru,
hale my strach máme,
že to jen hrst pyjru.
Šak ty perkameny
náše teký vzeli,
fík, fík, jednim rázem
přestříhli je celý.

Že sme přečkáli tu
i ty Lomikary,
nic nám nezpomohly
perkameny starý,
hale že sme míli,
huž v tý starý době,
jiný, eště lepčí,
skrytý šichní v sobě.

Ha na tich tám stálo,
že my věrni rodu
krev ha život dáme
za řeč, za svobodu;
ha to náše srce
na krvavyjch tkaních
visílo tám samo
jako pečet na nich.

Němec povalenyj
líže sobě rány,
hale až von stane,
zabouchá nám v brány;
bure mstít se krutě,
bure mstít se prudce,
proto psa jen k boku
ha ten čakan u ruce!

Šak se hubráníme,
ajť i chtivyj vraždy,
perkamen náš v sobě
bure-li mít každyj,
nedá-li se zmiklat
léčkou ani svodem,
bure-li z nás každyj
v našom státě Chodem!