Proč pa ne?" zasmíl se Kristus Pán. „Ha jakýpa lidi tera bys tu chtíl mít?”

Petr cestou vidíl běhat a slyšíl rozprávět šelijakyj pronárod. Zamyslil se chvilčičku ha povídá:

„Víš co, Pane? Stvoř tu takový lidi, kerým by málohdo rozumíl."

„Hamen! Staň se, jak si přiješ", řek Pán Ježíš. Zvíh hůl, hudeřil s ní do starýho, zhnilýho parezu hu cesty ha vykřik: „Michl, šté auf!¹"

Jen to vyřek, parez voživ, začel se hned hyjbat, škrabat se ze zemí ven, ha než se milyj svatyj Petr zpomatoval, sedí před nim na zemi hušňupanyj chlap v černý kazajce, protahuje se, zívá, vyvaluje na sjet voči jako klubka ha hned se teky zlostně na Petra rozkřik: „Wós hóst mi áfkvekt? Tu saprmenta, tu! Ejca kej hea und hilf mir áfištejn!²"

„Slyšíš, Petře?" zasmíl se Pán Kristus.„Slyším, Pane!"„Ha rozumíš?"„Hani slovíčka! Dyť von nemluví, hale blábolí něco jako by bul němyj."„Není němyj, hale Němec je, ha mluví řečí, kerý málohdo rozumí."

Než to Pán Ježíš dořek, huž se hyjbal po lese hdejakyj parýzek ha vyjvratek, vůkolkolem šudýž se vozyjval křik ha sakrováni, haž svatýmu Petru leknutím stávaly vlasy na hlavě.

„Co si chtíl, máš!” myslí si Pán Ježíš ha de dál svou cestou, jakoby neviděl celýho bledýho a polekanýho Petra. Hale ten se po chvilce sám vozval:„Pane jedinyj, jen se podívyj, jak se tu najednou rozstouply hory, jako by bránu dokořán vorevřil.

"Kampa vede cesta, co tutary de?” „Do Čech. Petře!“

Hapoštol zase šel dál zticha — vohlížel se vlevo, vpravo, kupředu i dozadu, rozmyjšlel se, sjedomí ho žralo, haž se nemoh dýl přemoct ha povídá:"Pane, nehněvij se, hale tutou branou by mohli lízt Němci do Čech jako švábi."

„To mohli. máš pravdu."

"Pane Ježíši!" lek se Petr. "Zavři ňák tu bránu! Zasyp ji kamením ha zemí, nebo ji aspoň zahraď lesem."

"To nesmím. Ta slouží na vobi, Čechom jako Němcom."

"Tak co huděláš? Koukyj jak se sem v patach za náma ty Němci tlači!" třís se Petr strachem a houzkostí.

Íčko míl Pán Ježíš svýho hapoštola tám, hde ho chtíl mít, íčko vokázal, co šecko může.

"Stvořím tý bráně strážce", povídá, ha pohladil při tom pjeknou břízku, keryjch tu rostlo po lese, jako hdyž je nasije.

Ha hlelehrodí! Jak se tý břízky dotk, hned tu stáli muži hurostlí jako panny, v bilyjch punčochach ha bílých šerkach, sundavali širáky z hlav, husmívali se ha voláli: „To sou k nám hosti! Tak pote, pote, esli dete s dobrým. Hale nesete-li něco zlýho — hani krok dál! Hned se rači vobraťte ha vraťte, vodkajd dete."

„Pane, cák je to za lidi? Ty sou ňáký kurážný", velebil je svatyj Petr ha moh na nich voči nechát.

"Dyjť je vidíš, strážce tutý brány, haby sem žádnyj nepřítel nemoh", husmíval se spokojeně Kristus Pán.

„Ha japa se jim bude říkat?”

„Burou žít po lese roztroušeně jako břízky, burou chodit na hlídky ha stráže ha proto se jim bure říkat Chodove."

„Tuto jou“, přikyjb hlavou Petr, ha vod tich čás nestojí hu nás žádnyj březovyj les, hale břízy najdeš šudýž v pasekách, mytích, mlazinach, ba i ve vysokým lese, kam se jenom podíváš, ha Chody teky šudýž.

Ešte muším dodát, haby to bulo celý, že z bříz řežeme i metličky na darebný dětičky.

¹Michle, vstaň!

²Proč's mě zbudil! Ty saprmente, ty! Teď sem pojď a pomoz mi vstát!

Vypravoval Jakub Buršík z Postřekova.

Zapsal J. Š. Baar.