3. června téhož roku se na Hrádku u pomníku J. S. Koziny konala velká manifestace k podpoře Československé armády. Účastnil se jí předseda vlády Hodža a ministr národní obrany Machník. Byli tam i žáci okolních škol. Nás z Postřekova vedl učitel Jakub Cvačka. Přítomné uvítal starosta Postřekova Šimon Knopf (Kodrnáč). Účastníci prohlašovali, že vojsko a lid naši zem společně ubrání.

29. září byla podepsána Mnichovská dohoda a Hitler se stal pánem nad osudem Československa. Prezident Dr. Edvard Beneš 5. října abdikoval a odletěl do Anglie. V průběhu měsíce října byly obsazeny Sudety včetně naší sousední obce Mlýnec.

Počátkem listopadu se na Domažlicku objevila zpráva, že několik vesnic Horního Chodska má být včleněno do Říše. Chodové vyslali do Prahy deputaci, aby zjistili pravdu. Skupina byla hned po příjezdu do Prahy pod kontrolou policie a zadržena v košířské sokolovně. Bylo vybráno několik mluvčích a ti byli odvezeni již k novému předsedovi vlády – generálu Syrovému. Ten ale zapřel, že by Chodům hrozilo nějaké nebezpečí. Sotva se však deputace vrátila z Prahy, vyhlásil hejtman v Domažlicích, že obce Postřekov, Díly, Klenčí, Trhanov, Chodov, Babylon, Pec a Česká Kubice budou postoupeny Německu.

Kolem 1 500 Chodů včetně Postřekovských vytáhlo do Domažlic a požadovalo na místní posádce zbraně, aby se bránili tomuto bezpráví. Hejtman i zástupci armády měli od vlády nařízeno jakýmkoli provokacím proti Němcům zabránit. Později vešlo ve známost, že na záboru měla podíl prapravnučka Stadionů, hraběnka Schönbornová, která žila v Bavorsku a žádala, aby její bývalé panství Trhanov bylo přičleněno k Německu. Také henleinovci z Horšovského Týna se dožadovali, aby železniční trať vedoucí z Furthu im Wald přes české vesnice do Poběžovic a dále do Sudet byla zabrána.
Zábor Postřekova (a postupně dalších osmi vesnic) se uskutečnil 24. listopadu 1938 v devět hodin, kdy do obce přijela obrněná vozidla plná ozbrojených příslušníků Wehrmachtu.

Českoslovenští vojáci ještě v noci Postřekov opustili. Němce však čekala prázdná náves. Nás, žáky obecné školy, poslal řídící učitel Bozděch domů. Starosta Šimon Knopf a dva členové zastupitelstva čekali příchod Němců v úřední místnosti u Kodrnáčů. Kolem desáté hodiny se dostavil německý důstojník se dvěma mlýneckými občany a oznámil starostovi, že je obec zabrána. Na 4. prosince byly vyhlášeny volby do Říšského sněmu. Hlasovací lístek měl jen dva kroužky „ANO" a „NE". Výsledkem v Postřekově bylo 98 procent „NE". Poté byli čeští členové volební komise vykázáni z volební místnosti a po „správném" sečtení hlasů německými komisaři bylo oznámeno, že 99 procent občanů dalo hlas Hitlerovi. Tím byla ves přičleněna k Velkoněmecké říši a naším okresním městem se stal Waldmünchen (Lesní Mnichov).

Změny začaly i ve škole. Od školního roku 1939 začala výuka němčiny. Úřady postupně české učitele propouštěly a dosazovaly německé. Od roku 1942 se vyučovalo pouze v jazyce německém. Učitel Jan Čáp v Postřekově zůstal. Pro styky s vojenskými zajatci, nasazenými ve Mlýnci na zemědělské práce, byl 9. září 1944 zatčen a při pokusu o útěk německým četníkem smrtelně postřelen. Druhý den zemřel v domažlické nemocnici.

V nebezpečí před okupací byly i pomník J. Š. Baara na Výhledech a jeho muzeum v Klenčí. Němci, kteří žili v okolních vesnicích zřizovaných německou šlechtou Lamingeny a Stadiony, znali protiněmecké názory J. Š. Baara uvedené v jeho literárních pracích, a proto byly činěny kroky k záchraně pomníku i muzejních sbírek. Sbírky z Baarova muzea byly 22. listopadu 1938 převezeny na zámek do Lužan, který patřil České akademii věd. Bronzovou sochu J. Š. Baara vojáci domažlické posádky sejmuli z pylonu a 23. listopadu uložili do Muzea Chodska, kde zůstala až do roku 1947, kdy byl nový pomník opět slavnostně odhalen. O tom, že obavy o tyto památky byly oprávněné, svědčí skutečnost, že pylon pomníku, který zůstal na Výhledech opuštěn, byl 8. září 1940 Němci rozstřílen a rozbité kvádry použity do základů budované mlékárny v Lesním Mnichově.

Šest a půl roku trvala okupace Horního Chodska. Řada odvážných občanů odešla do zahraničí bojovat proti okupantům, další se zapojili do boje v ilegalitě.

Proč toto výročí připomínat? Historie se nedá vrátit, může se jen různě vykládat a hodnotit. Není toho uchráněna ani historie českoněmeckého soužití, které bylo poznamenáno Mnichovskou dohodou, šestiletou okupací, odsunem a vydáním Benešových dekretů.

Proto všichni občanští aktivisté by měli požadovat od politických a ústavních činitelů, aby tyto problémy byly objektivně vyhodnoceny a do budoucna vytvořeny podmínky pro dobré soužití obou národů.

Autor: Václav Volfík, Postřekov

Zdroj: Postřekovský zpravodaj, listopad 2015