Zvláštnosti chodského podřečí

Chodové si při své odlehlosti v pohraničním horském kraji zachovali nejen staré mravy, zvyky a kroj, ale také jejich mluva měla a mnohdy ještě má význačné zvláštnosti. 

Tyto rozdíly vznikly trojí cestou. Jednak se zde zachovala slova, která se v českém jazyce dříve běžně používala, dále si Chodové vytvořili slova vlastní a v neposlední řadě některé výrazy také přejímaly ze živé mluvy (němčina apod.). 

Například „vodr“ (patro ve stodole), „calta“ (houska), „vohrozit se“ (nabýt odvahy), „zpříkat se“ (protivit se, zdráhat se), „zmisat“ (vytratit se), dále pak tvary „smíli se“ (smáli se), „vzeli“ (vzali) byly v českém jazyce běžné.  

Slova „trhel“ (velký klín), „zálež“ (kompost), „vorbička“ (dřevěná petlice) atd. si vytvořili z vlastní potřeby. 

V obecné mluvě používají tvary obecné češtiny, například „dobrýho“, „dobrýmu“ atd., v lecčems se však od ní liší. Chod by například nikdy neřekl „vozejk“, „nosejí“, „nosej“ nebo „šahat“. 

Svoji přezdívku „Buláci“ Chodové od sousedů dostali pro výslovnost „bul“ místo „byl“. 

Před samohláskami „u“ a „a“, řidčeji před jinými, je možno slyšet přidané „h“ („huzený“, „harvokát“). Někdy „h“ zní jasně, někdy slaběji, pouze jako přídech. 

Místo „d“ zní často, ale nedůsledně „r“: „děrek“ (dědek), „storola“ (stodola). 

Původní slabika „–ej“, „-ěj“ zní v chodštině jako „-yj“, „-ij“ („pěknyjší“, „styjnyj“, „volij")

Samohláska „o“ se na začátku slova měnívá v „ů“ („vůje“, „vůlše“, „vůsmyj“). 

Je-li před „ ť “ nebo „ ď “ samohláska, znívá před nimi „j“ a souhláska za ním obyčejně tvrdne. „Ajci“ (ať si), „neuvojď nás“ (neuvoď nás). 

 Ve starší chodštině nebylo „g“, místo něj se říkalo „k“ nebo „h“. „Krekor“ (Gregor), „kroš“ (groš), „hde“ (kde). 

Místo dvojhlásky „ou“ se vyslovovalo a někde ještě vyslovuje „u“. (Němcová a Erben však ještě slyšeli „ú“ – Jirka s kozú). Další příklady: „klobuk“ (klobouk), „tulec“ (toulec), „vobluk“ (oblouk). 

Kmenová souhláska se ráda dlouží v příčestí minulém a v infinitivu: „volál“ (volal), „volát“ (volat), „držíl“ (držel), „držít“ (držet), „míl“ (měl), „chtíl“ (chtěl). 

Zachovaly se také staročeské přehlásky a-e, á-í, e-í. „vzel“ (vzal), „začel“ (začal), „huvízli“ (uvázli), „příl“ (přel). 

Ve 2. pádě mn.č. se dloužívá koncovka: „votáv“ (votav), „hromád“ (hromad), „světál“ (světel), „stebál“ (stébel), „vědár“ (věder), „jelít“ (jelit). 

Ukázka bulačiny – pohádka J. F. Hrušky