Chodsko.net
Jednoduchý filiální raně gotický kostel sv. Prokopa stojí na návsi v blízkosti zámečku. V kostele se nachází gotické prvky, jako je lomený oblouk, žebrová klenba, paprskové lunety. Najdeme zde trojboce ukončený presbytář a hranolovou věž s patrem přistavěnou v roce 1693. Nachází se zde 3 oltáře, na hlavním oltáři stojí barokní socha sv. Prokopa. Další sochu najdeme ve vítězném oblouku, a sice sochu sv. Petra, také barokní. V interiéru kostela se nachází několik obrazů s krajinovým či architektonickým pozadím, které souvisí s historií jezuitského řádu Pražského. V kostele najdeme také 3 náhrobky z 18. A 19. stol. V presbytáři stojí náhrobek Hubatiův z Kotnova, dále zde najdeme náhrobek J. Jáchyma Schmiedgräbnera z Lustenegu a další desky. Kostel vyhořel poprvé roku 1616 a poté roku 1777. Roku 1789 byl zcela opraven, opět vyhořel roku 1911.
K významným sakrálním stavbám Bělé nd Radbuzou patří kostel Panny Marie Sedmibolestné, pocházející z konce 17. století. Původně barokní kostel z let 1696-1697 byl přestavěn v letech 1826-1846.
Uprostřed návsi stojí kostel sv. Václava z počátku 19. stol. postavený pseudorománském slohu.
Kostel Sv. Martina má renesanční portál s heraldickou výzdobou - analogický s portály horšovskotýnského zámku (1556). Svatyni doplňují náhrobky Henigarů, Širntingárů a dalších rodů, které vlastnily okolní statky. Kostel je s boční věží a gotickým vchodem a s raně barokním štítem. Nynější vchod má barokní průčelí. V presbytáři se nalézá pás nástěnných maleb (z konce 14. století) a vyobrazení vladyky Gotfrýda ze Žebnice a jeho 2 manželek (na dřevě z roku 1559 ). Další stavební úpravy byly v 1. polovině 17. století a v 2. třetině 18. století. Skrze dveře pohled do lodi vidíme hlavní oltář s obrazem Sv. Martina (r. 1890 od Ignace Amerlinga) a dva boční oltáře z doby kolem r. 1750. V lodi jsou umístěny náhrobníky z 16. až 18. století Henigarů, Širntingárů a dalších rodů, které vlastnily okolní statky. Na podzim roku 1999 a počátkem roku 2000 proběhla výměna střešní krytiny.
Kostel sv. Václava je symbolem vítězství bitvy u Brůdku, kterou svedl kníže Břetislav I. s německým císařem Jindřichem III. Břetislav proslul jako panovník, který v Čechách konsolidoval ústřední moc, ale také jako hrdina únosu německé šlechtičny panny Jitky z kláštera v Bavorsku. Byl zdatný vojevůdce a v roce 1040 se mu podařilo odrazit německý vpád vedoucí na zemské stezce z Řezna do Čech Všerubským průsmykem. Učinil to takovým způsobem, že kronikář Kosma měl soucit s poraženými Němci a nechtěl o nich vůbec psát: "Jest nehodno písmem to líčit, neboť bylo tam porubáno takové množství urozených mužů, jakého ani na pláních emathejských, ani za času Sullanových, ani žádného moru, ani prý nikdy nezahynulo najednou nepřátelským mečem tolik německé šlechty." V boji padlo mnoho předních německých šlechticů, velitel a říšská korouhev se dostala do rukou vítěze. V boji padlo mnoho předních německých šlechticů, velitel a říšská korouhev se dostala do rukou vítěze. Několik středověkých archeologických nálezů vykopaných v okolí Brůdku, stejně jako ohromné množství lidských kostí nalezených při opravách kostela podporují myšlenku, že se jedná o nejstarší svatováclavský kostel. První doložené zmínky o kostelu jsou z roku 1360, kdy zde stávala středověká vesnice Zdemily, vzniklá a zaniklá za nejasných okolností. Podle nalezených cihelných dlaždic je kostel ale jednoznačně starší. Za husitských válek a pak zejména za třicetileté války byl dřevěný kostel zpustošen. Současná kamená podoba kostela pochází z roku 1669, vysvěcená roku 1671. Z roku 1890 pochází hlavní oltář s obrazem sv. Václava od Ignáce Amerlinga, kdy byla uspořádána sbírka a kostel nákladně opraven. Jinak byl téměř veškerý inventář z předchozí doby ukraden, z doby barokní se jen dochovala dřevěná kruchta zdobená malovanými postavami světců. Barokní stavba kostela, která se bez výraznějších stavebních zásahů zachovala do současnosti, je stavebně nevýrazná a budí dojem vyššího stáří.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie byl původně románský z doby kolem r. 1200 (věž a loď), v 1. polovině 14. století došlo k jeho rozšíření. Stavbu kostela spojuje Palacký s bratry Mutinou a Dobrohostem z Bukovce uváděnými v roce 1174. Kostel byl upraven v letech 1772 a 1910.
V obci se nachází kostel svatého Mikuláše. Jedná se o gotický kostel postavený mezi lety 1330- 1410 na místě staršího pohřebiště poblíž středověké tvrze pánů z Velhartic. Kostel je jedním z nejpozoruhodnějších gotických staveb domažlického okresu a je výjimečně pozoruhodným dokladem vrcholně gotické architektury. Architektura kostela má obdobu v řezenské katedrále a v kostele sv. Jana Křtitele v Nabburgu (okres Schwandorf). Předpokládá se, že zdejší kostel je dílem umělců z huti stavějící katedrálu v Řeznu. Na žádné jiné dochované stavbě venkovského kostelíku v Česku není možné nalézt takovou koncentraci gotických prvků a detailů. Předpokládá se, že při stavbě tohoto cihlového kostela byly použity kamenické články určené pro jinou, podstatně větší a významnější stavbu. Pro svou důležitost byl kostel v roce 1999 prohlášen za národní kulturní památku. V současnosti se nachází po celkové rekonstrukci, rukama restaurátorů prošel i interiér, jehož původní malířská výzdoba se skrývala pod dvanácti vápennými nátěry.
Na návsi na místě kaple připomínané v roce 1716, byl postaven v roce 1827 jednolodní, obdélníkový kostel s věží v průčelí, zasvěcený sv. Josefu.
Od nepaměti stávala v Dlažově kaple zasvěcena Panně Marii. Původní podoba je zachovaná ve zdivu lodi nynějšího farního kostela sv. Antonína Paduánského z 18. století – k lodi byly později přistavěny věž a presbytář. Roku 1787 byla císařem Josefem II. zřízena lokalie. Prvním lokalistou byl P. František Xaver Fischer ze Lnář. V Dlažově pobýval od roku 1788–1796. Roku 1835 byla vystavena farní budova a postaven nový hřbitov. Majitel pozemku, na němž stojí hřbitov, se zdráhal pozemek prodat, až byl úřady donucen. Roku 1849 byla ke kostelu přistavena věž a do pozlacené báně byl vložen spis napsaný duchovním správcem P. Huttarem. Roku 1852 (jiné údaje 1857) byla zdejší lokalie povýšena na faru. Hlavní oltář rokokový byl převezen z kláštera v Pivoni.
Nový evangelický kostel Českobratrské církve evangelické v Domažlicích na sebe poutá pozornost nejen výjimečnou architekturou, díky které si po právu zaslouží titul Stavba Plzeňského kraje 2008, ale také moderním pojetím zdejšího farního sboru. Díky funkčnímu rozvržení dispozic a použití moderních stavebních materiálů tak vznikla stavba, která svým návštěvníkům dokáže poskytnout nebývalý vnitřní komfort, ve kterém se mohou cítit jako doma a ne jako mezi „chladnými zdmi kamenného kostela“.
Dominantou náměstí Domažlic je městská nebo též kostelní věž. Těsně v jejím sousedství je i děkanský kostel Narození Panny Marie. Vztah mezi kostelem a městskou hláskou není dodnes dořešen. Podle většiny historiků nejspíše původně mohly stát válcová hláska i kostelní gotické trojlodí vedle sebe zcela samostatně. Tento názor podporuje u nález základů původní čtyřboké věže kostela, která stávala na konci jeho severní boční lodi. První zmínky o kostele pocházejí z roku 1385, ale pozdější zprávy udávají rok založení 1111, což je vepsáno na klenebním oblouku nad kruchtou. Z původní gotické stavby zůstaly zachovány křížové klenby boční lodi a profilované portály. Dnes je kostel jednolodní, se vchodem do věže z náměstí a vchodem do kostela z postranní Kostelní ulice. Do náměstí vystupující předsíň s trojicí vchodů, zdobená sochami archan. Michaela, sv. Petra a sv. Pavla od F. Ringelhahna z roku 1746, je uzavřená. V západní části lodi je kruchta s freskou sv. Cecilie na klenbě od F.J. Luxe. Zařízení kostela je převážně z 18. stol. Největším skvostem je oltář Narození Panny Marie. Jde o oltář původně stojící v kapli sv. Barbory od pražského stříbrníka (kovotepce) Antonína Karera pořízený roku 1744, který od roku 1756 tvoří hlavní podstatu dnešního oltářem. Ve věži je kromě zvonů Zikmund, Poledník, Hodinka umístěn na ochozu zvonek "Advent" u 15. století, na který se zvoní v předvánočním období.
Kostel svatého Vavřince leží na vrcholu nedaleko Domažlic (z druhé strany nad obcí Stráž) a založila jej roku 1695 měšťanka Zuzana Veselá jako barokní kapli. Dne 19. 6. 1683 totiž vyšlehl v Domažlicích na náměstí náhlý požár a bohatá měšťanka Zuzana Veselá, rodem Sládová 1642 - 1689, byla ve svém domě sama, v úzkosti poklekla před obrazem sv. Vavřince a přislíbila založit k jeho cti a chvále poutní kapli na svých pozemcích, zahrnující rovněž porostlé temeno vrchu. Požár pak opravdu brzy zanikl. Paní Zuzana skutečně brzy stavbu zahájila, ale zanedlouho jí smrt zabránila v uskutečnění nábožného slibu. Stavbu též podporoval i tehdejší domažlický děkan, P. Mauricius Borovský z Dobřan. Po smrti paní Zuzany se stavby ujal její syn Jan Veselý a po něm pokračovala vdova Kateřina. Výstavba byla započata v roce 1685, k vysvěcení kaple došlo 10. srpna 1695. Podle tradice dostala hora po donátorce kaple název Veselá hora. Už tehdy se konala na vrch Vavřinec velká a slavná procesí. Ovšem podle historických pramenů byl založen již v 10. st. knížetem Boleslavem na počest vítězství nad Maďary, kteří po porážce na Lešském poli v roce 995 utíkali do šumavských lesů (k bitvě na Lechu došlo ve svátek sv. Vavřince). Tato nepříliš udržovaná kaple, obsluhovaná poustevníkem, musela být ovšem již roku 1761 pro špatný stav uzavřena. Na jejím místě byla postavena kaple větší a v roce 1775 byla vysvěcena. Jako jiné kláštery, kostely i kaple postihly i kostelík sv. Vavřince na Veselé hoře josefínské reformy - po deseti letech užívání byla patentem Josefa II. zrušena a zbavena vnitřního zařízení. Jen koupí do soukromého majetku domažlickým knězem P. Maxmiliánem Ledvinou se ho podařilo zachránit a po důkladné opravě byl v roce 1851 znovu vysvěcen. Od té doby se k němu každoročně konala pouť, která se postupem času stala nejvýznamnější poutí na Chodsku a zastínila i další dvě domažlické pouti, svatojánskou a mariánskou. Atmosféru zdejších svatovavřineckých poutí zachytili ve svých dílech i mnozí spisovatelé jako Jindřich Šimon Baar, Jaroslav Vrchlický nebo Teréza Nováková. V roce 1917 byly zrekvírovány dva kostelní zvony pro válečné účely; ve 20. letech 20. století byly nahrazeny novými zvony „Vavřinec“ a „Anna“, ty pak byly zrekvírovány v roce 1942. Téměř celonárodní událostí se stala pouť v roce 1939 dne 13. srpna, kdy se do Domažlic podle úředních odhadů sjelo kolem 120 tisíc lidí z celých Čech i Moravy, přivezených desítkami zvláštních vlaků a tisíci automobilů, a pouti se zúčastnila také řada představitelů české kultury, například Josef Hora, Karel Hašler, Jiří Mucha, František Kocourek a Julius Fučík. Jednalo se o největší z poutí, na nichž Msgre. Stašek v létě 1939 ve svých kázáních demonstroval odpor českého národa proti německé okupaci. Pouť vyvrcholila emotivní přísahou přítomných poutníků, že svou vlast nikdy neopustí a nezradí. Po skončení druhé světové války byla tradice poutí obnovena - v roce 1945 dne 12. srpna při ní opět kázal Msgre. Stašek, který se krátce předtím vrátil z Dachau, a to za účasti asi 80 tisíc poutníků. V roce 1947 vedl poutní bohoslužbu pražský arcibiskup Josef Beran. Poutě se zde konaly až do roku 1949, poté byly komunistickým režimem opět zakázány. Jako jejich náhrada začaly být pořádány akce estrádního charakteru, které měly vytlouct z povědomí jejich náboženský charakter – v roce 1951 při příležitosti výročí bitvy u Domažlic, v následujících letech v podobě dožínkových slavností. A tak jejich návštěvnost však postupně klesala. Od roku 1955 se namísto pouti konala každoročně přehlídka českých folklórních souborů s názvem Chodské slavnosti. K úplnému potlačení náboženského charakteru svátku byl jejich termín od roku 1963 přesunut na červencový Den pohraniční stráže. V letech 1968 až 1969, kdy se poutě opět mohly uskutečnit, celebroval poutní mši na Veselé hoře českobudějovický biskup Josef Hlouch a součástí pouti byly i Chodské slavnosti. Normalizace přinesla opětovný zákaz poutí a pokračující Chodské slavnosti získaly politický podtext, kterého se začaly postupně zbavovat až v 80. letech 20. století, kdy se mohly více zaměřit na národopis. V roce 1990 se svatovavřinecké poutě opět staly největší církevní událostí na Chodsku. Při pouti v roce 1990 byla na Vavřinečku odhalena pamětní deska Msgre. Staškovi. Do kostela byl zaveden elektrický proud a z výtěžku sbírky proběhla v letech 2008-2009 obnova kostela, při níž došlo k rekonstrukci střechy a fasády a k vymalování interiéru. Kostel sv. Vavřince je prostá obdélná stavba z roku 1775 s plochým stropem a trojboce zakončeným presbytářem s paprsčitou klenbou. Zařízení z 19. století, oltářní obraz a varhany kolem 1800. Stavbu obklopují památné lípy. Poutní místo se lidově nazývá Svatý Vavřineček a chrám je chráněn jako kulturní památka České republiky.
Gotický hřbitovní kostel U Svatých na severovýchodním okraji města Domažlice byl vystavěn v polovině 14. století. V roce 1648 byl úderem blesku a vzniklým požárem značně poškozen a ztratil gotickou klenbu lodi. Všechny stavební práce byly dokončeny na tomto kostele až roku 1920. Uvnitř kostela je kamenná renesanční kazatelna a v lodi kostela je umístěno u zdi 15 náhrobních kamenů význačných osobností města. Na místě tomto místě stával do 18. století také kostel sv. Jakuba, o němž jsou první zmínky z roku 1037, kdy byl knížetem Břetislavem I. věnován benediktinskému klášteru v Ostrově. Toto darování potvrdil i český král Přemysl Otakar I. roku 1205 a český král Václav IV. roku 1399. Po roce 1406 do něho byly přeloženy všechny bohoslužby. Koncem 18. století kostel sv. Jakuba značně zchátral, byl odsvěcen a prodán roku 1788 domažlickému měšťanu, tkalci Václavu Hájkovi. Po té byl zbourán a dnes po něm není památky.
Kostel byl postaven v letech 1676–1680 a 3. května 1953 vyhořel. Původně šlo o jednolodní kostel s polygonálním kněžištěm a věží na jižní straně. Po požáru byl v prosinci roku 1957 zbourán. V letech 1990–91 byly odkryty základy kostela a v letech 1996–7 došlo k rekonstrukci základů kostela. Dnes je připomínán pietním místem.
Kostel sv. Jiljí postavený v letech 1764–66 s nepatrným využitím románské stavby (v závěru za oltářem se zachovalo polokruhové úzké románské okénko) je významnou barokní památkou. Původní svatyně je připomínána od druhé poloviny 14. století. Nejstarší památkou kostela je náhrobník majitele tvrze Jana Vidršpergára z Vidršpergru (†1606) zasazený před hlavním oltářem (Letha Panie 1606 vmrzel vrozeni pan Ian neistarssi Widerssperger z Widerssperkv a na Lohowi gehozto dvssi pan Boh rac milostiw biti). Ještě v 18. století byl kolem kostela funkční hřbitov. Dříve se poutě slavily třetí neděli po sv. Jiljí, dnes to bývá první neděli v září. V roce 1990 byla věž kostela potažena měděnou krytinou a vrcholová kopule a kříž byly pozlaceny.
