A vedle těžké stráže, plné nebezpečenství a zápasů s nepřítelem člověkem i dravou šelmou hlubokých lesů, vedle stráže plné bdění, zimy a všelikého strádaní bylo a jest na Chodsku posud samo dobývání vezdejšího chleba dobrou školou síly. Drsná horská půda, drsné podnebí a drsná práce u nich žádají drsné dlaně, drsného zdraví, žádají na svém obyvateli síly. "Příroda požaduje tu železné zdraví, sílu, vytrvalost a houževnaté sebezapření. Všecko slabší hyne." A tak jest zcela přirozeno, že objevují se i mezi nynějším lidem chodským "postavy, které budí úctu a podiv", že jsou tu ještě dnes opravdoví siláci.

A síla tělesná i duševní jest ještě dnes Chodu nejdůležitějším majetkem osobním, ano je mu více, je mu uznanou ctností, jako Římanu virtus (statečnost). Chodský tatík dřevorubec více by se zarmoutil, kdyby synek, jenž vyšel ze školy, neuzdvihl hezkou kládu, než že třebas neumí čísti a psáti...

Síly potřebuje na chléb jistě a hned, písma — kdo ví zdali a kde. "Chlapec" silák má první slovo v "chase", je nejmilejší děvčatům, je chloubou a potěšením všech starších ve vsi; slaboch je všude poslední. Síla zvláště vynikající budí a zachovává Chodu milou paměť rodáků do několikátého pokolení. Začne-li se na "na hyjtě“, zvláště mezi muži, mluviti o síle a o silácích, oživne zábava i řeč a nastane všeobecné vzpružení, jako snad při ničem jiném. Starým oživne oko i jazyk, jsou-li mladí při tom, hned se pobízejí k činům podobným, mladí tichnou a poslouchají s úctou. Host vidí v takové pěkné chvíli nejlépe, že nový "duch času“ na Chodsku opravdu přece ještě nedokázal, co se na pohled zdá, má tu jeden jistý doklad, že v žilách Chodska – třebas už pod zevnějškem hodně přestrojeným – zachována ještě hodně statečná stará chodská krev.

Tu skromná ukázka z toho, co mohlo péro na takových hyjtách zachytiti.

Je rozdíl silák a silák! Jedni mají síly jako vody, ale vydají ji jenom, když je třeba, při práci, druzí však ukazují svou sílu nejraději na druhém, čím známějším chlapíku, tím raději, a je-li sok Němec – nejraději ! Ale to ne z národního zášti, nýbrž pro chloubu. Při tom žijí se sousedy Němci v dobré shodě. Odedávna chodívají zejména na pouti Chodové do Bavor a Němci do Čech, posedí a pobaví se pospolu v neděli v hospodě, třebas musejí v každé druhé větě dorozumívati se ukazováním. Ne-li pro jiné, pro rozdílnou řeč se nehaštěří a nebijí. Když nouze volá, pomohou si ve spolek Čech, Němec. Ale při té dobré vůli a shodě nezadali tu Chodové od staletí své půdy ani píď! O cizí nestůj, svého si haj, jest jim osvědčenou zásadou v nezbytí žití se sousedem cizincem. Siláci, má-li jim býti síla, jakož oni touží, ke cti, nesmějí býti "práči“ zlomyslní !

Na Chodsku pamatují a povídají si se zalíbením o obojích, ale po těch druhých, zejména po takových, kteří překonali některého hraničáře Němce, také siláka, zbylo pamětí více. Z nich slyne dodnes v několika vesnicích chodských silák Šimánek. Nebyl prý zrovna veliký, ale zavalitý a údy svidé - "člověk jako bukovyj“.

Když nebylo doma pilno, Šimánek si rád zapašerákoval. Vodíval s sebou někdy celou družinu, a když šel Šimánek, málo bylo strachu před strážemi. Na těch toulkách přes hranice stavíval se Šimánek ve známé hospůdce, a tam mu kdysi připravil hospodský "pěknou radost“ – Bavoráka jako horu, který prý se s ním chce porážeti. Překvapený Šimánek nechce: není prý to v cizině slušno. Ale Němci nedají úpadu! Konec konců nabídli Němci sázku. Zvítězí-li Čech, dostanou Češi piva, co vypijí, zvítězí-li Němec, nemají míti Češi jiné škody kromě posměchu a hanby! To nabídnutí Šimánka popudilo. Zajiskřil očima, naslinil si dlaně a už stál uprostřed krčmy: "Němče, pojď!“ Němec stanuv měl prý málo do stropu! Čechové se začínali o Šimánka skoro bát! Soci se chytili v kříže, chvíli byli jako dva spletené keře, jimiž vítr zmítá.

Nikdo ani nehlesl, až tu Šimánek sám: "Češi, píte, Němec huž se třese!" A udělá lup s ním! Němec na nohy! — Šimánek lup s ním! A ještě jednou lup s ním! A bylo vyhráno! "Hale pjiva Češi nevypjili — končí pamět — zahanbení Němci svolali se a přišli s noži a vidlemi!

(pokračování příště)

Zdroj: J. F. Hruška