V úterý ráno je první starostí vyplétání. Nejdříve je třeba pod čepení upraviti vlasy. Pro to volívaly staré vypletačky dvojí způsob. Buďto se vlasy všecky sebraly do hrsti a zatočily — tomu se říkalo "hlava s říhou" — nebo upletly dva vrkoče a položily je podél při sobě ku předu a zpátky. Připíchly je vlásenkami a na ně hned na temeno položen malý věneček a přes to přese všecko položeno čepení, upravené "pěkně jako hnízďátko". Aby čepení pevně sedělo a vlasy nevylézaly, váže se pod ním kolem čela a uší nejprve bílý kalounek, na něj širší černý sametový "vospánek", který je pevně upjat a zavázán vzadu. Přes vospánek pentle širší červená, na niž se čepení přišije. Přes to potom klade se kolem hlavy věneček, stejný pro droužku i nevěstu, ale malého věnečku na temeni hlavy pod čepením droužka nemá. Při uších z obou stran zavazují se jako souměrná ozdoba větší mašle. Za stara vplétaly ještě nevěstě pod čepením do malého věnečku malý červený pantoflíček, někde místo něho kolečko. Významu těchto dvou drobotin v čepení nevěstině jsem se nikde nedoptal. Snad to souvisí nějak s pořekadlem "je pod pantoflem". Nevěsta majíc jej na temeni hlavy byla v den svatby "pod pantoflem" sama, aby ji nikdy nenapadlo hledět pod něj dostat někdy muže.

Po voradbách nevěsta se několikráte převléká, a to od košile. Každá strana  hoduje doma. Teprve navečer sejdou se všickni svatebčané na té straně, kde nevěsta po svatbě bude hospodařit. Obyčejně až k ránu nastává čepení. Nevěsta do té chvíle sedí v rohu za stolem a po obou stranách při ní "paní matky". Družba musí jim "vysázet most", položiti po stole řadou stříbrné peníze, po kterých nevěstu převede, zatancuje s ní a u dveří do komory strčí ji do moci čekajících již matek, které ji v komoře vysvlekou ze smutečního roucha svatebního a dají jí šaty jasných barev a s nimi na hlavu čepec koláč — hlavní odznak vdané ženy. Při tom při všem písničky jen pršívaly. 

Na příklad:

Haničko, hubičko, srce mý,
nedávyj si bourat čepení!
Esli si čepení bourat dáš,
ty se s nim vícekrat neshledáš.

Káče pannou bula, pantle nosila,
pro tebe, Honzíčku, sundat je mušela.

Sundyj ty, Honzíčku, sundyj ty věnec,
dyjť ty huž nejsi žádnyj mládenec!

Muj zelený věnečku
huž tě z hlavy skládám, 
svýmu z nyjmilyjšímu 
huž tě vorezdávám.

Zdroj: J. F. Hruška