Šedličky tedy nejen šily a vyšívaly, ale malovaly také velikonoční vajíčka, straky, bývaly pomocnicemi i rádkyněmi při křtinách, úvodech a vůbec všech rodinných slavnostech, aby se dělo všecko podle dobrého zděděného řádu. Pomalu jich nebude. Už také na starosvětském Chodsku vládne nový duch času. A kde ještě neovládl docela, vidíme jej někdy v tvrdošíjném boji se starými povahami a obyčeji a na konec vítězí móda, novoty v nejširším slova smyslu. Tak hnedle také naše šedličky nejen nebudou umět po staru nevěstu na svatbu „vyplésti", ale jistě ne ani obléci z práce svých rukou. A přece vyvstávají nové naděje, že se chodský lid chce a bude aspoň v slavnostních chvílích vraceti ku pěkným zděděným řádům. Proto hledíme je zachraňovati aspoň v knihách. Takový účel má míti i náš článek o čepení.

Začněme, jak se říká, od Adama! Kdy a kterak se kupovaly věci na čepení?

Svatba chodská konala se zpravidla v úterý. V neděli předtím po službách božích sešli se ženich, družba, nevěsta i droužka a všickni čtyři šli společně do krámu na čepení kupovat a vybírat. Hlavní podstatou čepení jsou mašličky, vázané z pentliček všech barev mimo černou. Mezi mašličkami „třepetí se" svíťavé skleněné „blunky" a všecko to je napjato na osmi proutcích rozmarýny; dva proutky tvoří oblouček kolem hlavy, šest ostatních jest mezi nimi podél. Tuto všecku látku na čepení oboje, pro nevěstu i droužku, platí ženich. Platíval před pětatřiceti lety, kdy jsem si činil tyto záznamy, až dvanáct zlatých.

Zároveň s čepením kupovali ženich nevěstě a družba droužce kalunky. Nevěstě přísluší modré, smuteční, droužce červené. Za naší doby byl už to hedvábný ,,pantl“ na čtyři prsty široký, jako nosí také na varhánkových sukních dole na okraji. Název této části kroje dosti oblíbené i významné ukazuje, že za starých dob prostého kroje byly to asi opravdové kalunky jen na prst široké z díla domažlických kalunkářů. Shodovalo by se s tím, že byly bílé a hodily se tudíž dobře do nevěstina smutečního oblečení, neboť starým Chodům byla barva bílá barvou smutku. Pravě tak si zavazovali muži o pohřbech kolem širáku takový prostý, bílý domažlický kalounek. Vývojem domažlického tkaničkářství, když už se tkaly pásky širší a barevné nebo i pestré a též vlněné, vystřídaly parádnější harasky staré tkalounky a ještě později za stoupající nádhery ženského kroje ujaly se pásky hedvábné, ale starý název zůstal. Tyto hedvábné pentle bývaly tenkráte po sedmi zlatých. Droužka odplácela se družbovi, že mu kupovala bílý šátek kapesní, hedvábný šátek prací a tři pentle na velkou rozmarýnovou kytku za klobouk. Nevěsta kupuje ženichovi i družbovi na kytku po deseti pentlích. Tyto kytky musejí býti jako „koštišťátka" t. j. hodně velké, celé několikaleté pruty rozmarýny. Nakonec kupuje nevěsta ještě menší pentličky na rozmarýny pro svatebčany.

Když bylo více koupeno, bývala pravidelná veselá zastávka v hospodě, na níž se všechen hovor točil okolo kupování, zvláště stala-li se při tom nějaká nehoda nebo směšná příhoda.

Z hospody chvátalo se s koupeným zbožím domů k nevěstě, kde čekal dobrý oběd.

Odpoledne se „stříhá" čepení. Tak se té přípravě říká. Stříhají se totiž a vážou z pentliček mašličky a navazují na proutky rozmarýny.

Zdroj: J. F. Hruška