Tak tu kozu vzel a šel, a potká jednoho, von měl nohu na rameně. Jirka poudal: „Ty, co máš hen tu nohu na rameně?" A von: „Já hdyž ji shundám, tak doskočím sto mjil." — "A kám deš?” — „Já du na službu, hdo mě veme." — „Tak pot se mnú."

Šli dálejc a potkali zas jednoho, měl prkýnko na vočich. „Ty, co máš hen tu na vočích prkýnko?" A von: „Já hdyž to prkýnko pozvihnu, tak vidím sto mjil." — „A kám deš?" — „Já du na službu, chceš-li mě vzít." — „Ba jou, vemu. Pot teky se mnú."

Hušli kús cesty, potkali třetího kameráda, von měl flaši pod ramenem a místo zandavačky držíl v ní palec. „Ty, co hen ten palec držíš?" — „Já hdy ho vycuknu, dotřiknu sto mjil, a co chci, šecko zatřiknu. Chceš-li, vem mě teky do služby, může to bejt tvý chčestí a náše teky." A Jirka mu na to. „No ták pot."

Potom přišli do města, hde bul ten král, a nakúpili si na tu kozu pantlu. A přišli na jednu hospodu, a vono tám už bulo předpoveděno, haž takoví lidi přídú, haby jim jíst a pjít dali, co budú chtít, že to ten král šecko zaplatí. Tak voni tu kozu samým pantlem vovázali a dali ji do sencí šenkýři k vopatření, a von ji dal do přístěnku, hde jeho cery ležíly. Von ten hospodskej měl tři dívče, a eště nespály. Tak ta Manka řekla: „Och, hdyby sem já mohla teky ňákej takovej pantl mjít! Já pudu a vodvážu ňákej s tý kozy." Ta druhá, Dodla, poudá: „Nechót, von to ráno pozná." Hale vona šla přec. A hdy Manka dlúho nešla, řekla ta třetí, ta Káče: „Di tám pro ni." Tak ta Dodla šla a třepla Manku po řibetu: „I pót, nech toho!" a už se vod ní nemohla vodtrhnút. Tak ta Káče poudá: „I pote! Nevodvažte je šecky." Šla a třepla Dodlu po sukni, a už teky nemohla pryč, mušela při ni vostát.

Tak ráno von si ten Jirka přichvát a šel pro tu kozu, a ved to šecko pryč, Káči, Dodlu i Manku. Šenkýř eště spál. Šli skrze ves, a von koukal lichtář z vokna: „I fuj!" poudá, „Kačínko, co to? Co to?" Šel a popád ji za ruku, chtěl ji vodtrhnút a vostál teky při ni. Potom hnál pastýř krávy rejničkú a bejk šoust se vokolo, huváz a Jirka teky ho ved.

Tak potom přišli před ten zámek, a voni ven vyšli slúžící; a hdyž takový věce vidíli, šli a poudali tomu králi: „Och, pane, hen tu máme takovú podívanú; už tu buly šelijaký maškery, hale to tu ešte nebulo." Tak tu královo dívčí hnedle vyvedli na ten palác, a vona se podívala a zasmíla se, haž se zámek votřís.

Tak íčko se ptáli, co je zač? Von: že je pastýřovo syn a že mu říkají Jirka. A voni: že to nemůže bejt; že je ze sprostýho rodu, že mu tu divči nemužú dát. hale že jim muší něco eště hudělat.

Von poudá: „Co?" A voni: že hen tám je studánka, je tám sto mjil: esli z ní za minutu přinese ten koflík vody, tak tu divči dostane.

Tak von ten Jirka poudal tomu, co měl tu nohu na ramene: „Ty si řek, hdyž shundáš hen tu nohu, že doskočíš sto mjil." A von: „Ó, to já snadno dokážu!" Shundal nohu, skočil a bul tám. Hale potom už chybalo maličko jenom a už by tu bul čas, že měl přijít. Tak Jirka řek tomu druhýmu: „Ty si poudal, hdyž pozvihneš hen to prkýnko z vočí, že huvidíš na sto mjil: koukni se, co tám dělá." — „Och, pane! Von tám leží. Och, jemináčku, von tám husnul." — „To bude zle", poudá Jirka, „už tu bude čás". Ty třetí, ty si poudal, hdy hen ten palec vycukneš, že dotřikneš sto mjil: chutě třikni tám, hať vstává. — A ty, podívej se, esli už se tám hejbá nebo co?" — „Och, pane! už vstává — hutírá se — už nabírá vodu." Potom von skočil a už tu bul a zrovna v čas.

Tak potom voni poudali, že jim muší dokázat eště jeden kús. Že hen tám ve škále je takový zvíře, jednorožec, že jim moc lidi zhubí; esli je zhladí ze světa, že tu dívči dostane. Tak von si vzal ty lidi, a do toho lesa šli. Tak přišli k takový smrčině. A vono buly tři zvířata, a buly takový lože vyšoustaný, kerak ležíly. Dvě nedělaly nic, hale to třetí hubilo lidi. Tak voni si nabráli kameního a těch jedlovejch krákorek za ňadra, a vlízli na dřevo nahoru; a hdy si ty zvířata lehly, tak voni pustili delů kámen na to jedno zvíře, co bul jednorožec. A vono to zvíře řeklo tomu druhýmu: „Dej pokoj, neštochej mě!"

A vono poudá: „Já tě nedělám nic." A zas na toho jednorožce ze z hora pustili kámen. „Dej pokoj! už se mi to hudělal po třetí." — „Hdyť já tě nic nedělám!" Tak se popádli a práli se dohromady. A ten jednorožec chtěl to druhý zvíře probodnút: hale vono huskočilo, a von kerak se pruce po ňom hnál, tak zarazil tím rohem do dřeva a nemoh ho hnedle vyndát. Tak voni hnedle skočili ze smrčiny delů a ty dvě zvířata hutekly, a tomu třetímu, tomu jednorožci, voni husekli hlavu a vzali ji na rameno a nesli ji do zámku.

Tu voni v zámku vidíli, že Jirka zas ten kúsek dokázal. „Co prej budem dělat? Snad mu přec mušíme tu dívči dát?" — „Ne pane!" poudá jeden ten slúžící, „to nemůže bejt, hdyť je sprostej, haby von takovú královskú dívčí dostál; hale mušíme ho ze světa zhladit." — Tak von ten král jim řekli, haby vyšetřili jeho řeč, co bude mluvit. Tak bula tam nájemnice jedna, vona mu poudala: „Jirko! S tebú nebude dnes dobře, chtěj tě zhladit ze světa." Tak von poudá: „Och, já se nebojím: kerak mně tepřiva bulo dvanáct let, já sem jich zabjil jednú ranú dvanáct." Hale to bulo tuto, hdy mu máma hupekly rozpíček, vono mu na něn vlítlo dvanáct much a von je na jednu ránu zabjil.

Tak voni hdy to slyšíli, řekli: „Jináč ne, než že ho mušíme zatřelit." Tak potom si přišikovali vojáky a poudali, že mu hudělaj parádu, že budú ho voddávat na paláce. Tak ho tám vyvedli a vojáci chtěli už do něho spustit. A von ten Jirka řek tomu, co místo zandavačky palec držíl: „Ty si poudal, hdy vycukneš hen ten palec, že šechno zatřikneš; chutě vycukni!" — „O, pane! to já snadno dokážu." Tak ten palec vycuk a šecky je zatřík, haž buli šecky slepí a žádnej neviděl.

Tak voni, hdy už vidíli, že jináč není, řekli mu, haby šel, že mu tu dívčí dejí. Tak potom mu dali pěkný šaty královský a bula svarba. A já sem na tý svarbě teky bula: měli tám moziku, zpívali, jidli a pjili; bulo mesa, mochůrek a všeho plný košinky a vodičky plný vědra. Dnes sem šla, včera sem přišla; našla sem mezi parezy vejce, praštila sem je jednomu na hlavu a hudělala sem mu pleš, a má ho doposavád.

Na Chodsku zapsal K. J. Erben kolem roku 1840.