"Už táhnou! Divoké husy táhnou!" radostně, slavnostně vykřikl stařec do temné jarní noci a teď i fořtka posadila se na loži, sepjala ruce na měkké peřině a tiše naslouchala, jak ohromné husí hejno po staré cestě, průsmykem mezi Čerchovem a Haltravem vrací se hlučně a přímo z dalekého jihu do svých severních hnízdišť. Dravý pud pohlavní, předtucha příštích požitků a rozkoší naplňuje celé to množství ptáků bujarým nadšením, pružností i vytrvalostí.

Jaro v žilách necítí jen myslivci a sedláci. Hraje krví všemu živému po horách, polích, lukách i lesích a nejvíc ovšem lesním a vodním pytlákům, pašerákům, smolařům, kořínkářům, ptáčníkům a všem, kteří se musejí skrývati se svým nečistým povoláním, ač nejvíce přispívají k romantice našeho kraje. — — —

Den se valem probouzel. Drozdi, křivky, kosi i brávníci zvučně hvízdali, svářili se o samičky, strnadi a chocholouši poskakovali po silnici, skřivani pískali v brázdách, jako by si ladili hlásky, aby, až vysvítí sluníčko, mohli se hned vznést k nebi s jitřní modlitbou v zobáčku. V městečku pronikavě kokrhali kohouti a na obou rybníčkách, jež se leskly na svažitém náměstí, koupali se husáci se svými družkami, jež šťastně přežily a neseděly dosud na teplých hnízdech pod kamny. Před Johánesovic hospodou zapřahali formani a sedláci hnali sem koně na přípřež. Hora černala se na obzoru a za Kozím Hrádkem vycházelo krvavě slunce.

Do týdne se počasí vybláznilo, ukrotilo, a ten den po svatém Josefu kráčí Hadam do Domažlic k soudu. Dnes maji s Martinem "stání". Jde s veselou myslí, neboť je přesvědčen, že musí vyhráti. Právo je zřejmě na jeho straně. Tak rozjímá Hadam kráčeje bezstarostně, ba vesele krajem, do kterého táhne právě ranní jaro. Slunce radostně rozhořelo se za Babím Pupkem a zvědavě podívalo se na Chodskou zemi. Nedávno napadlým, čerstvým sněhem byla bílá jako nevěsta, ale jak ucítila žhavý polibek slunce, odhalovala zvolna závoj a holou tvář nastavovala slunečním paprskům. Hadam přichází k Hoře, ba už duní pod jeho těžkým obutím dřevěný most nad říčkou Čerchovkou. "I hlete hrodí, jak se řeka nalila, ani jí břehy nestačí", podivuje se a nemůže odolat, aby se na mostě nezastavil, o dřevěné zábradlí neopřel a chvilenku šumný, kalný proud vody nepozoroval. Naposled když tudy šel, led držel řeku v objetí, byla zavátá, jako pod peřinou spala, že by byl nikdo neřekl, kdo to neví: řeka tudy běží.

Jako matka dítě budící lehtá dcerušku na nožičce, tak hravé sluníčko řeku zašimralo na pramenech jejich na stráních Čerchova, na bocích Haltravu, jako mladá ňadra nalily se bujné vlny, povolilo šněrování ledové, rozhrnovala se sněhová košilka, hle — svobodně už tu běží zasněženým údolíčkem klikatá říčka se šedou sněhovou vodou. Holé křoviny olšové i vrbové na nízkých březích zčernaly, pupence na mladých letorostech se nalily, lesknou se a tmavou zelení podbarvují. V borovém lese nedaleko Hory koná se právě jakási jarní schůze havranů a vran, bouřlivá a nepokojná, skřivánci samotáři zpívají pod nebem, strnádkové volají na silnici svoje: Sedláče, sedláče, pojď sííít"...

"Ej, nu ne — je to ňáká krása", zavelebil Hadam, pocítil náhle jaro v celém mužném těle svém, zadychtil po práci, aby už mohl pluh do vlhké země zabořit, rozsívat, vláčet, venku pod širým nebem s božími ptáčky zpěváčky se radovat, se sluníčkem se potěšit, s polem se pokochat, s loukou pomilovat...

Zdroj: J. Š. Baar - z románů Poslední soud a Osmačtyřicátníci