Mezi dvěma mohutnými vrchy Šumavy, totiž mezi Osou (Osser), jehož nižší vrchol v Bavorsku ležící 3918 stop, vyšší pak 4051 stop na půdě české nad hladinou mořskou vystupuje a kterouž český lid prsy Matky Boží jmenuje, a pak mezi Čerchovem Velikým, 3282 stop vysokém, otvírá se brána zemská, před kterouž v Bavorsku jako závora položena jest hora Hochbogen. Touto branou zemskou čili průchodem Šumavy valili se bezpočtukráte nepřátelé z říše německé do milé vlasti naší na plen a lup. A protož i vladařové čeští v tuto krajinu obraceli pozornost svou a bránu tuto záhy pevným hradem a stráží opatřiti hleděli. A tento hrad, tato pevná vlasti hráz bylo od věků město Domažlice, jemuž později stateční Chodové co pomezní strážcové pro ochranu země přidáni byli. A z dějin toho, o vlast a národ velezasloužilého města Domažlic, jehož zásluhou to jest, že národnost česká na západě téměř až k pomezí bavorskému dosahuje, chci některé výpisky Poslu od Čerchova podávati, abych krajinu s dějinami těmi seznámil a rodiště své povzbudil k vyplnění hesla na bráně městské psaného:

"Domažlice, pevná vlasti hráz, co jste někdy byly, buďte zas!"

Počátek činím pojednáním o jménu města našeho, kteréž česky Domažlice, německy pak Taus sluje. Původ a počátek města našeho a jména jeho ztrácí se v šedověké minulosti vlasti naší a nesnadno jest badateli temnotu historickou proniknouti, nechce-li k bajkám a povídkám kroniky Václava Hájka z Libočan útočiště vzíti.

Pevná domněnka soudného historika a otce dějepisu českého Fr. Palackého klade první objevení se hradu Domažlického j.ž na rok 630 po Kristu. Když totiž podařilo se statečnému muži Samovi alespoň na čas svého panování rozdrobenost slovanských kmeni odstraniti a z nich mocné králoství učiniti: tuť závistivý a hrdý král Frankův Dagobert, chtěje se pomstiti za urážku svého pošetilého vyslance Sichara a při tom Slovany sobě podrobiti; vyslal troje silné vojsko proti říši Samově. Jedno vojsko, Langobardi, vypadb do Korutan, druhé, Alemanni, vrhlo se do Rakous, třetí pak a to hlavní a nejvybranější vojsko učinilo vpád do říše Samovy od Rýnu Šumavou v krajinu naši, kdež Samo s velikou mocí nepřítele očekával. U Wogatisburku, jak svědčí starý dějepisec Fredegarius, již na půdě slovanské srazila se obě vojska nepřátelská a nastala rozhodná, krvavá bitva, trvající po tri dny, v níž vojsko Frankův úplně bylo poraženo, z části pobito neb rozprášeno a celý tábor Frankův se stany a hojnou kořistí upadl do rukou vítězných Slovanů.

A tento hrad Wogatisburk pokládám s Palackým za první počátek starobylého města Domažlic; neboť není v celé pošumavské krajině ani jediného místa, kteréž by podobu svého prvotního názvu a svou dávnověkostí k tomuto hradu Wogatisburku s větším právem se hlásiti mohlo. Při německých dějepiscích staré i nové doby setkáváme se dosti často s převracováním a překrucováním místních a osobních jmen českých a tak snadno se domysliti můžeme, že Fredegarius ve své kronice napsal Wogastisburg na místě pravého znění Togastisburg, což znamená tolik jako: „die Burg des To gast, hrad Togastův, neb Tugostův neb Tuhoštův, čili Tuhošť, což vyznamenává tolik co pevnost, což Němec Fredegarius chtěl naznačiti přidáním slova „burk.“ A že domněnka tato není bezdůvodná, tomu nasvědčují nejstarší listiny, v níž se Domažlice uvádějí pod jménem Tugast, Tugost, což po přechodu slovanského g v české h zní Tuhošť.

Tak na příklad v listině německého císaře Jindřicha IV. z roku 1086, kterouž se hranice biskupství pražského vyměřují, stojí zřejmě psáno: „Hranice pak tohož biskupství jsou na západě: Tugost (místo a krajina), kteráž se táhne (směřuje) až do polu řeky Kouby“, („Termini autem ejus occidentem versus hi sunt: Tugocz, quae tendit ad medium Fluminis Chub“ t. j. řeka Kouba, německy Chamb neb Cham, na kteréž leží nejbližší město bavorské Brod, Furth.)
 V listině darovací kláštera Kladrubského z r. ll83 čteme latinsky: „et hehdomade thelonei in Tugast“, neb po česku: „a darujeme týden cla t. j. příjem jednoho týdnu cla v Tugast“. A že tento Tugast v skutku Domažlice jsou, vysvítá hned z jiné listiny téhož kláštera o tři leta později dané od vévody českého Bedřicha r. 1180, v níž se darování předešlé obnovuje ale s jmenem Domažlic těmito slovy: „In Domaseliz tertiam partem thelonei cum duce", neb po česku: „v Domažlicích třetí díl cla s vévodou (společně)". V listinách pozdějšího věku jméno Tugost neb Tuhošt bylo zkráceno a psalo se v latině Thust, jak to na př. čteme v listině nejstarší archivu Domažlického z roku 1324, svědčící na zákup několika lánů pozemku ve vsi Milavčích. Král Jan Luxemburský, Karel IV. a Václav IV. píší ve svých listinách latinských někdy Thust, někdy Tust a do dnes nazývá se naše město latinsky Tusta. Němci dle starého názvu Tugost utvořili sobě skrácené jméno Tagst, Taugst, kteréž poslední jméno do dnes v Bavorsku slýchati jest, konečné pak z toho povstalo jméno Taus. A tak z jména původně staroslovanského Tugost, Tuhošť, (od slova tuhý, tolik co pevný hrad) povstal latinský název města Domažlic Tusta a německý Taus.

Co se pak jména českého Domažlice týká, kteréž ač mladší než Tuhošť předce již v 10. století se vyskytuje: tuť domnívám se ne bez důvodu, že Domažlice neb jak se původně píše: Domaželici jest jméno zvláštního kmene lidu českoslovanského, svou zvláštností od jiných kmenů se lišícího, tak dobře jako se mezi kmeny českými jmenují Lutomerici (Litoměřici) v krajině litoměřické a Děčané v krajině děčínské a podobných jmen více. Že jmeno Domažlice může pocházeti od hlavy, vůdce neb župana téhož kmene Domažela jest pravdě podobno, než z nedůstatku pramenů jest důkaz o tom nemožný.

Ponejprv vyskytuje se české jmeno Domažlic roku 993 dne 15. ledna v listině vévody Boleslava II., v kteréž mezi jinými statky klášteru benediktinskému v Březnovech daruje se též výnos cla každého desátého téhodne v Domažlicích (Domasilicích). V listině z let 1037 - 1055 daruje vévoda Břetislav I. klášteru benediktinskému na ostrově u Davle mimo jiné pozemky v Domažlicích městě (Domaslicích civitate) výnos cla desátého téhodne s kaplí sv. Jakuba apoštola se vším příslušenstvím, kterážto kaple stála u hradu Domažlického. Pozdějších listin nebudu uváděti, v nichž jméno města našeho hlavně z nedůstatku písmena ž v latině rozličně se píše, jako roku 1183 in Domaselic, roku 1186 in Domaseliz, roku 1288 Domaselici.

Vyloživ takto původ jména a jeho změny, jak dalece se pravdě dějepisné podobají, uvedu ještě pro ty, kterýmž by se snad po smyšlence Václava Hájka z Libočan zastesklo, i jeho vypravování o původu jmen města Domažlic, což ovšem jen na výmyslu a obrazotvornosti se zakládá. Jakož u jiných měst tak i u města Domažlic vymyslil si kronikář Hájek děj a z něho původ Domažlic odvozuje.

Když totiž císař Oto I. roku 964. vtrhl Šumavou s vojskem plenícím do Čech proti vévodovi Boloslavovi I., aby pomstil za vraždu svatého Václava a vévodu zpurného ku poplatnosti opět přinutil; pokořil se před císařem Boleslav a získal na přímluvu knížat říšských odpuštění; za pokutu však jemu uloženo bylo, aby prý on i nástupci jeho císaři služba činili. Doslovně zní to v kronice takto:„Tu hned rozkázal císař Boleslavovi, aby kotel nad ohněm v kuchyni císařské držel, a tu službu, aby vždycky císaři činil. To jest hned tu Boleslav učiniti musil, a když jej dejm mezi oči zarazil a kníže se na špalku drže kotel posadil, císař řekl jemu: „Tu sta“, to jest: Ty stůj“. I musil jest tu státi a ten kotel držeti, dokudž se císaři líbilo. Kdéž císař s svým vojskem ležel, ta ves slula Drastov a císař to z té vsi kázal město učiniti i dáno mu jméno Tu sta a do dnešního dne latiníci je jmenují Tusta a Čechové Domažlice jemu říkají a to proto, neb byl císař svým přikázal, aby tu od toho dne, jakž se Boleslav pokořil, více žádné škody nečinili a Čechové v tu uffajíce (spolehajíce se), Němce jsou velmi sužovali. A Němci pravili: Byste byli u nás, ne tak byste jako zde doma zlí byli, protož Domažlice méstu přezděli."

Pěkně to pověděl kronikář Hájek, škoda jen, že to jest vymyšleno. Neboť jisto jest, že Boleslav I. ku konci svého panování (+ 967) v pokoji a míru žil s císařem Otonem a že tudíž roku 964 žádné války s Němci nebylo. Pochybno též jest, že by císař Oto I. blíže hranic německých byl učinil město, kteréž opevněné mohlo Němcům škodné býti. Historie o držení kotle jest taktéž vymyšlena a vypravuje se za pozdějších časů císaře Jindřicha III. v Pomořansku o čtyřech zajatých knížatech slovanských.

Proti těmto bájkám kronikáře Hájka opírali se již staří dějepiscové, jakož na příklad Pavel Stránský ve své Respublica Boema r 1633 psané, jehož úsudek zde uvedu. On sice se též domnívá, že královské město Domažlice za časů Boleslava I. bylo proti loupeživým vpádům Bavorů založeno, což se může ovšem též o opevnění a povýšení Domažlic na město rozuměti.

Na bájku o pojmenování města od Němců ze vzteku Domazlicemi, odpovídá Stránský krátce: „Vždyť Němci naší řečí českou nemluví a nebyli by (kdyby i česky mluvili) muže nazvali Doma-zlicemi, což by o ženách bylo řečeno, nýbrž Doma-zlými“.

Při tom uvádí Stránský, že někteří jinou bájku o jménu Domažlic sobě vymyslili, odvozujíce původ jména od domaž-líce; to prý pravil vévoda český ku krásné panně, kteráž příjezdem vévodovým v upravení toiletty a barvení lící svých vyrušená byla, což ovšem ještě směšnější bájka jest, než předešlé; neboť statné dcery našich udatných předků nepotřebovaly asi ličidla na líce své, Šumava svým čerstvým a ostrým povětřím postarala se již o zdravou kvetoucí červenost tváří pannen domažlických. K tomu pak dodává Stránský i svou domněnku o původu jména Domažlic takto: „Zdá se mi pravdě podobnější, že obyvatelové toho místa ze strachu před častými vpády nepřátelskými a olupování jich a přátel jejich v bolesti a žalosti své na to pomýšleli, aby sobě pevnost vystavěli, z kteréž by mohli na nepřátele loupící vypadati a kdyby počtem a silou nepřátel přemoženi byli, aby měli útočiště a protož město to založili, a od slova doma a želící (jako doma truchlící) vynecháním jedné samohlásky Domažlice nazvali. Než jakkoliv tomu jest, dokládá Stránský, známo jest, že město to vždy bylo Čechům ohradou (hrázi) proti Bavorům vpadajícím“. Pak dokládá Stránský: "Domažlice Němci nazývají Taus a proč, to ať prý sami si vyhledají, nechtí-li ku otřepané povídačce o Otovi Velikém útočiště vzíti.“ 

Z dějepisu města Domažlic podává
P. K. Hájek, děkan.

Zdroj: Posel od Čerchova, 30. 3. 1872

Poznámka: text je zachován v původní podobě, proto se gramatické jevy nemusí shodovat s momentálně platnými.