FAQ Chyba, návrh nebo dotaz?

Chodsko.net

Chodsko.net

portál o současném i minulém dění v okolí Domažlic

doc. Vacek Bohumil

  • 9. červenec 1871, Hostouň 
  • 20. červenec 1965, Mariánské Lázně 
Byl jedním ze synů hostouňského panského zahradníka. Absolvoval domažlické gymnázium, maturoval v roce 1890. Poté studoval na pražské Univerzitě Karlově a později ve Vídni. Na počátku První republiky patřil mezi spoluzakladatele známé a moderní brněnské lékařské fakulty s klinikou. Zde stál u zrodu samostatného oboru hygieny a prevence chorob. Později byl povolán jako zakladatel téhož oboru na Univerzitu Karlovu. Na sklonku života pracoval jako lázeňský lékař v Mariánských Lázních.Zdroj: www.mekbn.cz

Vacek-Kamenický František Jaroslav

  • 24. leden 1806, Kamenice nad Lipou 
  • 23. březen 1869, Blovice 
Je autorem básně Domažlická, kterou básník recitoval 19. 2. 1862 v Domažlicích na plese pořádaném ve prospěch zřízení záložny. Oslavoval v ní památné město a jeho obyvatele, kteří odedávna hájí českou národnost a jsou tak „nejvěrnější mezi všemi v naší slavné české zemi“. Známější je jeho znárodnělá píseň U panského dvora. Jeho poezie ze sbírky Lilie a růže obsahuje šumavské motivy. Působil v Týnci u Klatov.Zdroj: www.mekbn.cz

Váchal Jan N. P.

  • 23. březen 1857, Chrastavice 
  • 19. listopad 1917, Litoměřice 
Absolvoval klatovské gymnázium. Na kněze byl vysvěcen roku 1881, poté nastoupil jako spirituál v ústavu pro choromyslné. Několik let působil v Lodži jako vychovatel u továrníka Johna, který měl hluchoněmého syna. Tato skutečnost a vzpomínka na stejně postiženou matku jej přivedla ke studiu defektologie. Je autorem několika odborných prací psaných v německém jazyce. Od začátku 90. let 19. století působil jako správce soukromého ústavu pro hluchoněmé v Litoměřicích.Zdroj: www.mekbn.cz

Ing. Váchal Jaroslav

  • 3. září 1918, Domažlice 
  • 26. říjen 1987, Domažlice 
Spolupracovník Muzea Chodska, znalec technických památek regionu.Zdroj: www.mekbn.cz

Váchal Josef

  • 23. září 1884, Milavče
  • 10. květen 1969, Studeňany u Jičína
Je až k nevíře, kolik významných chodských rodáků se narodilo v Milavčích. Patří mezi ně i Josef Váchal – výčet všech činností, kterými se zabýval, zahrnuje malbu, grafiku, fotografii, výrobu loutek, knihařství – mluvme o něm tedy jednoduše jako o umělci. Nálepek si za svůj život užil bezesporu až dost.  Josef Váchal se narodil v Milavčích dne 23. září 1884 jako nemanželské dítě Anny Váchalové a Josefa Šimona Alše-Lyžce. Kdo si díky otcovu příjmení připomněl malíře Mikoláše Alše, ten skutečně odhalil jednu z větví Váchalova rodokmenu: Mikoláš a Josef Šimon jsou bratranci.  O malého Josefa se dva roky starala matka, pak dostala místo služebné v Praze a péči o synovce na další dva roky převzal strýc Jakub Váchal, strojvůdce. Přestože Josef žije se strýcem ve Velvarech nedaleko Prahy, s matkou se nevídá. Ve čtyřech letech se chlapce ujímají prarodiče z otcovy strany Jan a Jana Alšovi a Josef s nimi žije až do svých 14 let v Písku. S otcem si alespoň píší.  Josef vyšel z obecné školy v Písku na Malém (dnes Alšově) náměstí s dobrými výsledky, avšak studium na gymnáziu tak slavné nebylo, proto jej otec dává do učení ke knihaři J. Waitzmannovi. Čtrnáctiletý Josef roku 1898 odchází do Prahy. Občas se zde vídá s otcem. Vřelý citový vztah se jim navázat nepodařilo, na Josefa však zapůsobily otcovy práce v theosofické společnosti. Zde můžeme spatřovat původ umělcova zájmu o spiritismus. Kromě toho jej ovlivnila četba básníků buřičů a anarchistů. Josef se dokonce po mnoha letech setkává s matkou. Ta je ale vdaná za obuvníka Karla Hlaváčka a nikdo nesmí vědět, že mladý Josef je její nemanželský syn, proto ji musí oslovovat „teto“.  Kolem roku 1900 vznikají první Váchalovy práce, jde o umělecké rukopisy, soubory básní a skic. Josef Váchal bývá označován jako malíř-samouk, což však není přesné. Na doporučení Mikoláše Alše se zapsal na soukromou školu Aloise Kalvody, ale po necelém roce přechází na školu Rudolfa Béma, kde studuje do jara 1906. V roce 1907 absolvuje čtyřměsíční kurz leptu u grafika Antonína Herverta.  Mezi léty 1904 a 1907 Váchal pracuje na svém prvním významném díle, diptychu nazvaném Pláň astrální a Pláň elementární. Kombinuje různé techniky (akvarel, tužku, tuž i pastel) a k obrazům se neustále vrací, upravuje je a přetváří. S názorově blízkými umělci zakládá skupinu Sursum, členy jsou například Jan Zrzavý, František Kobliha nebo sochař Jaroslav Horejc. Program skupiny navazuje na symbolismus 19. století a svou snovou imaginací předznamenává surrealismus. Kvůli prodělaným nemocem a slabosti se Váchal dvakrát vyhnul nástupu na vojnu (1907, 1914). V roce 1915 byl sice odveden, ale pouze na čtyři dny. Mezitím se oženil s Mášou Pešulovou a z dědictví po babičce si zařídil svůj první ateliér. V listopadu 1916 byl podruhé odveden a následujícího roku odjel na frontu, prošel bojišti v Soči a severní Itálii. Konec první světové vojny prožil v Praze, kde toho času trávil dovolenou. Své válečné zážitky zaznamenal ve skicářích a knize Malíř na frontě. Po válečných letech se opět plně věnuje tvorbě. Rozsah Váchalovy tvorby je ohromující, pracoval nepřetržitě až do své smrti. Uživit se jako umělec nebylo snadné, avšak pro Váchalovu křehkou nervovou soustavu práce zřejmě zastupovala jakousi terapii. V roce 1920 začíná pracovat na výzdobě Portmonea, domu Josefa Pormana v Litomyšli. Kresbami, malbami a řezbami vyzdobil kompletně dvě místnosti. Váchal své ateliéry zařizuje jako „magické pracovny“ a v Portmoneu se mu naskýtá možnost přizpůsobit celý prostor, včetně zařízení, svým vizím.     Snad nejtypičtější z Váchalových prací jsou autorské knihy. Umělci je kniha celistvým artefaktem v němž se jednotlivé aspekty jako typografie, ilustrace, vazba vzájemně prolínají a doplňují. Knihu tak musíme vnímat jako komplexní výtvarný objekt. Váchal pracoval technikou blokového tisku: celá stránka, písmo i ilustrace, jsou vyřezány do jednoho dřevěného štočku; každou stránku je  nutno vyřezat zvlášť. Jde o nejstarší známou tiskařskou techniku, kterou nahradil až Gutenbergův vynález sazby jednotlivých písmen. Váchal často pořizoval pouze několik tisků, někdy dokonce jediný, a dřevěné štočky ničil. Celkem víme o sedmnácti výtiscích, což z Váchalových knih činí unikáty. Objevný byl Váchalův vynález vícebarevného tisku z jedné desky, jenž popisuje v Receptáři barevného dřevorytu. Na Vánoce roku 1922 umírá Váchalova manželka Máša. Josef dlouho truchlí a pracuje na knize In memoriam Marie Váchalové. S tiskem mu pomáhá grafička Anna Macková, s níž se zná již několik let. Přátelství se přetavilo v milostný vztah a Anna po Mášině smrti přebírá nejen péči o Váchalovu domácnost, dokonce mu i finančně pomáhá při práci na Krvavém románu.  Roku 1934 začal Váchal psát Paměti Josefa Váchala, dřevorytce, ve kterých vzpomíná na své cesty do rodné vsi. Poprvé Milavče navštívil ve 21 letech, do té doby je znal jen z matčina vyprávění. Kolem roku 1926 při cestě po Čechách navštívil okolí Klatovska a do Milaveč zavítal znovu roku 1934, tentokráte i s matkou.  Od roku 1936 společně s Annou tráví stále větší část roku ve Studeňanech, kde se Anna narodila. V květnu 1940 se sem přestěhují natrvalo. Válečná a poválečná léta přinášejí těžké časy, kdy přátelé musí Váchalovi vypomáhat potravinovými balíčky.   Únorový převrat a nastolení komunistického režimu Váchal kritizoval. Statek a pozemky Anny Mackové byly znárodněny, na oba výtvarníky dolehla nouze. Občasné výstavy nebo prodej děl sice přispívají k přechodnému zlepšení finanční situace, jsou však závislí na nízkých starobních důchodech a darech od přátel. Ze statku je zbudována traktorová stanice, mohou bydlet v jedné komoře. Životní podmínky jsou to bídné – často jim vypínají proud, mají zatopený sklep, trpí zimou. Po roce 1967 přichází „znovuobjevení Josefa Váchala“, Váchal dokonce získává titul zasloužilého umělce (1969). Zdravotní stav obou partnerů je ale velmi špatný, Anna umírá v nemocnici 4. května 1969 a Josef krátce na to, 10. května ve Studeňanech.  Více na www.vachal.cz Autor: Lenka Nováková Prameny: E. Poche a kol.: Encyklopedie českého výtvarného umění. Vyd. 1. Praha: Academia 1975http://www.vachal.cz/

Váchal Petr

  • 29. červen 1849, Milavče (okr. Domažlice) 
Petr Váchal se narodil 29. 6. 1849 v Milavčích. Vystudoval nižší reálku v Domažlicích, poté i vyšší v Plzni. Jako vyučený zámečník byl odveden do dílen k námořnictvu. Začal sloužit na lodi Narenta a později na obrněnci Lisa. Zapojil se do hydrogeografických studií pobřeží Arábie a Egypta. V roce 1873 opustil službu a nastoupil do světoznámé Whiteheadovy továrny na torpéda. Za čtyři roky byl požádán ruskou vládou, aby nastoupil na místo instruktora, po dvou letech přijal výhodnou nabídku z Itálie. V roce 1881 se odebral do Argentiny, kde měl vybudovat torpédové loďstvo. Po roce složil zkoušky a jako inženýr vstoupil na obrněnou loď Almirante Brown. V té době se mj. zabýval sestrojením nového typu torpéda. Dvouletá práce byla 14. října 1888 korunována úspěšnou zkouškou. Pro argentinské námořnictvo vydal ve španělštině psanou dvoudílnou příručku o torpédech. O milavečském vynálezci tehdy psaly všechny velké deníky. Váchalovo torpédo bylo v roce 1889 vystaveno a oceněno stříbrnou medailí na Světové výstavě v Paříži.Zdroj: www.mekbn.cz

Váchalová Anna

  • 13. leden 1932
Anna Váchalová prožila život bez rukou, o které přišla v raném dětství. Další ránu osudu v podobě chorob a utrpení si užila se svými třemi manželi. Následovalo materiální strádání, paní Anna se musela vyrovnat i se smrtelným úrazem dcery a zetě a samozřejmě s neduhy, které přináší věk., Životní útrapy ji v sedmdesátých letech přivedly do řad svazu invalidů, kde se postupně vypracovala až do čela okresního sdružení. V té době pracovala pro dva tehdejší okresy, a to Domažlice a Klatovy. Začala pracovat jako poslankyně v sociální a zdravotní komisi, nejprve pro město Domažlice, pak pro Západočeský kraj. V letech 1990 až 1992 pracovala jako poslankyně tehdejší České národní rady a poté až do roku 1996 se stala poslankyní Parlamentu České republiky., Když poslanecký mandát ukončila, nepřestala aktivně pracovat pro invalidy, ať už s tělesným či duševním postižením. , Zdroj: www.mekbn.cz

Valentini Jindřich

Autor latinských veršů pocházející z Písku. Pobýval na škole v Domažlicích, kde v období let 1591-95 učil Jan Pithopaeus ze Slaného. Ten mu dal doporučení pro Pražskou akademii. Roku 1606 byl Valentini ordinován do Wittenbergu. Je autorem drobných příspěvků.Zdroj: www.mekbn.cz

Vaněk Ferdinand

  • 19. prosinec 1849, Velvary 
  • 29. březen 1939, Klatovy 
Působil jako profesor kreslení v Klatovech. Spolu s K. Hostašem je autorem knižního cyklu Soupis památek uměleckých a historických okresů Klatovy, Sušice, Domažlice a Přeštice, publikací Děkanský chrám v Klatovech či Obraz města Klatov na počátku 18. století.Zdroj: www.mekbn.cz

Vaněk Josef

  • 24. listopad 1888, Újezd 
  • 6. prosinec 1940
Horník v Genku, předseda Československého zahraničního spolku v Belgii. Zemřel v zajetí jako dobrovolník belgické armády.Zdroj: www.mekbn.cz

Vaněk Norbert

  • 27. duben 1781, Horšovský Týn 
Knihovník pražské univerzitní knihovny. Zasloužil se o český překlad knihy Justina H. Knechta Počátky hudby a o překlad publikace od tachovského stavitele varhan Josepha Gärtnera Krátké poučení o varhanách.Zdroj: www.mekbn.cz

Vaněk Václav

  • 26. srpen 1928, Chrastavice 
  • 6. květen 1945, Domažlice 
Učeň, zemřel v domažlické nemocnici na následky střelného poranění.Zdroj: www.mekbn.cz

Vanžura František

  • 3. listopad 1912, Borotín u Tábora 
  • 27. březen 1945, Terezín 
Armádní důstojník a oběť nacismu. Poprvé byl zatčen v Domažlicích 21. 3. 1940 a podruhé 17. 1. 1945. Byl vězněn nacisty v Terezíně a popraven. Byl jmenován štábním kapitánem in memoriam.Zdroj: www.mekbn.cz

Vavroušek Vilém

  • 8. červenec 1914, Praha 
  • 30. květen 1942, České Budějovice 
Působil jako poručík v Domažlicích. Byl zatčen 29. 5. 1942 a popraven na gestapu v Českých Budějovicích odplatou za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.Zdroj: www.mekbn.cz

Veber Jan

  • 20. září 1914, Újezd 
  • 13. prosinec 1989, Domažlice 
Působil jako kronikář a vlastivědný pracovník v Újezdě.Zdroj: www.mekbn.cz

Veber Jiří

  • 11. únor 1922, Zduchovice (okr. Příbram) 
Pochází z Moravy, část dětství prožil ve Střelských Hošticích. Po maturitě byl totálně nasazen v Říši, zde poznal svou budoucí ženu Jiřinu. Po válce vystudoval Teologickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a počátkem padesátých let nastoupil jako vikář, později farář, v Domažlicích. O několik let později ztratil státní souhlas k výkonu profese a jezdil jako závozník, později řidič u ČSAD. Třináct let působil jako farář v Šumperku-opět do odebrání státního souhlasu. Jezdil pak jako řidič v šumperské nemocnici. Je signatářem Charty 77 a VONS. V roce 1989 stál u zrodu Občanského fóra v Šumperku, stal se jeho mluvčím, působil v prvním polistopadovém městském zastupitelstvu. I v pozdějším věku několikrát navštívil Domažlice.Zdroj: www.mekbn.cz

Vebr Martin

  • 15. duben 1907, Újezd u Domažlic 
  • 1944, Dukla 
Narodil se v Újezdě u Domažlic. O Velikonocích roku 1939 tajně odešel z domova do SSSR, kde vstoupil do naší zahraniční armády. Padl v bojích u Dukly.Zdroj: www.mekbn.cz

RNDr. Vecka Vladimír

  • 14. říjen 1940, Kostelec nad Černými lesy 
Absolvoval rakovnické gymnázium a Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (1962). Dva roky po promoci nastoupil jako biochemik do laboratoře domažlické nemocnice. Oddělení klinické biochemie následně jako primář vedl až do roku 2012. Své poznatky z praxe přednášel jako externí pedagog na Střední zdravotnické škole, posléze i na Univerzitě třetího věku v Domažlicích. Aktivní byl i na poli komunální politiky a sportu - 8 let působil jako zastupitel města Domažlice, stál u zrodu místního volejbalového oddílu.Zdroj: www.mekbn.cz

Vejlupek Miroslav

  • 29. leden 1952, Domažlice 
Absolvoval Odborné učiliště Českého svazu spotřebních družstev (1972) a Střední knihovnickou školu v Praze (1977). Po střední škole pracoval jako vnitropodnikový inspektor odborného výcviku učňů. Od roku 1975 působil několik let jako ředitel osvětové besedy v Horšovském Týně. Byl členem Střediska západočeských spisovatelů,  v současné době je členem kulturního sdružení Prácheňský syndikát V_ART Horažďovice - Písek. Zeť regionálního historika Jana Pospíšila. Manželka tragicky zahynula v roce 1981. Je autorem knih Chlapi se nebojí (1979), Hlava plná mozolů (1981),  Vyvřeliny (1998), sbírky povídek Nemocný život (1999). Publikoval časopisecky i v elektronicky vydávaných časopisech na internetu. Zdroj: www.mekbn.cz

RNDr. Vejnar Zdeněk

  • 27. srpen 1923, Domažlice 
Syn ruského legionáře rotmistra Jindřicha Vejnara, autora knih s legionářskou tématikou. Absolvoval domažlické gymnázium. Zabýval se hlavně geologií Šumavy a Českého lesa. Působil v Ústředním ústavu geologickém v Praze.Zdroj: www.mekbn.cz

Velc Ferdinand

  • 27. červenec 1864, Vinařice (okr. Kladno) 
  • 1. červenec 1920, Sarajevo (Bosna a Hercegovina) 
Na Chodsko přijíždí v roce 1893, aby vytvořil pro kostel sv. Martina v Klenčí obraz tohoto světce. Pořizuje si zde bohatou fotografickou dokumentaci o životě, zvycích a kroji na chodském venkově a uskutečňuje zde řadu portrétních a krojových studií. Je autorem krojových olejových studií Chodka v čepci a rukávcích, Chodská družba, Droužka, Chodská nevěsta, Postřekovská žena. Postřekov ho inspiruje i k namalování obrazu s dřevěnou chalupou, perokresbou zachytil i chodskou senci. Pěkný akvarel znázorňující mužskou vestu je uložen v Muzeu Jindřicha Jindřicha. V roce 1920, krátce před návratem do Československa, se stal v Sarajevu obětí přepadení. Zdroj: www.mekbn.cz

Velhartický Adolf

  • 9. květen 1882, Horšovský Týn 
  • 13. duben 1932, Tábor 
Vlastním jménem Adolf Tomáš Waldmann. Úředník, beletrista, překladatel z francouzštiny a italštiny. Patřil k nejplodnějším autorům své doby. Rozsah jeho díla, široký záběr, tématika a nakonec i jeho básnický pseudonym nás nenechává na pochybách, že jeho uměleckým vzorem byl Jaroslav Vrchlický. On sám se však pokládal za pokračovatele Julia Zeyera. Psal básně, prozaická díla, ve své době slavily úspěch jeho dramata s historickými náměty (např. Kateřina z Lichtenburka, Konopišťský pán). K dobovému úspěchu jeho dramatických děl zřejmě přispělo i přátelství s dramatikem, režisérem a tehdejším šéfem činohry Národního divadla Karlem Hugo Hilarem, se kterým společně založili umělecký časopis Moderní život. Velhartický dále publikoval ve Světozoru a Lumíru. Významná je i jeho překladatelská činnost, zejména překlady z francouzštiny a italštiny (např. A. France, G. Flaubert, G. d Anunzio). Pozn.: Podle Kalendária osobností západních Čech na rok 2002 zemřel v Soběslavi.Zdroj: www.mekbn.cz

Mgr. Verner Martin

  • 15. březen 1980, Domažlice 
Několikanásobný mistr ČR, člen české plavecké reprezentace a účastník olympijských her v Pekingu v roce 2008. S plaváním začínal v Domažlicích, posléze se stává závodníkem Komety Brno. Jako první český plavec pokořil na trati 100 metrů volný způsob časem 48.95 sekundy hranici 49 sekund. Tohoto času dosáhl na OH v Pekingu, kde také zaznamenal nejlepší umístění z české plavecké výpravy. Mezi výčtem jeho dalších úspěchů lze uvést např. podíl na 6. místě štafety ČR na ME v krátkém bazénu (2000) či 5. místo na ME na stejné trati (2010).Zdroj: www.mekbn.cz

Veřtát František Damas P.

  • 24. listopad 1918, Měšice na Táborsku 
  • 8. duben 1993, Tábor 
Byl ordinován 5. 7. 1944 v Brně. Od 4. 12. 1977 do 31. 12. 1978 působil jako administrátor v Horšovském Týně, od 1. 2. 1978 do 30. 9. 1991 je činný v téže funkci v Domažlicích. Naposledy působil jako rektor poutního kostela Nanebevzetí panny Marie v Klokotech u Tábora. Pozn.: Otomar Hana uvádí datum narození 28. listopadu, Domažlicko 24. listopadu 1918.Zdroj: www.mekbn.cz

Veselák Jaroslav

  • 21. září 1940, Pocinovice 
Absolvoval Vysokou školu umělecko-průmyslovou, obor sochařství a užitá plastika. Od roku 1970 učil na výtvarném oboru LŠU Plzeň, kde se zaměřil na modelování. V samostatné sochařské tvorbě se orientoval na díla portrétní a figurální, na dekorativní a zahradní keramickou plastiku. Je držitelem ocenění za medaili Karla Engliše, za návrh a realizaci medaile Senátu ČR, za návrh dvousetkorunové mince a pamětní medaile Jana Patočky. V roce 2001 vystavoval v Galerii Jiřího Trnky v Plzni. Zdroj: www.mekbn.cz

Veselý Jan

  • 11. květen 1854, Domažlice 
  • 4. únor 1911, Domažlice 
Učitel na chlapecké škole. Učil matematiku, kreslení, rýsování, krasopis, německý jazyk a přírodopis.Zdroj: www.mekbn.cz

Veselý Jaroslav

  • 24. květen 1909, Domažlice 
  • 21. červen 1985, Domažlice 
Domažlický výtvarník, zaměstnanec družstva Chodovia. Působil na Chodsku a na Šumavě. Maloval obrazy převážně s chodskou a šumavskou tématikou. V díle se objevuje i tématika z okolí Horšovského Týna, kde žila jeho dcera.Zdroj: www.mekbn.cz

Veselý Jiljí P.

  • 24. září 1776, Domažlice 
  • 1. říjen 1826, Domažlice 
Byl ordinován 12. 7. 1800 v Praze. V Domažlicích působil jako administrátor od 20. 8. 1806 do 9. 10. 1806, jako děkan je pak činný od 10. 10. 1806 do 1. 10. 1826.Zdroj: www.mekbn.cz

Vičar Ivan

  • 27. květen 1943, Brno 
Absolvoval Střední zemědělskou školu v Třebíči a Vysokou zemědělskou školu v Brně. Prvním zaměstnáním byla funkce ekonoma na Domažlicku. V zemědělství zůstal až do r. 1990, poté založil auditorskou firmu v Plzni. Je autorem knih pro děti a mládež. Publikovat začal až po šedesátce. Vydal romantickou novelu Faust a Zuzanka, pro děti tisky Kara Mor a Podivuhodné příběhy lesního skřítka Bonifáce. Často navštěvuje Horšovský Týn, kde pobývá na chalupě.Zdroj: www.mekbn.cz

PhDr. Viktora František

  • 12. prosinec 1939, Novosedly nad Nežárkou 
  • 23. březen 1975, Domažlice 
V roce 1958 absolvoval muzejní větev Osvětové školy v Praze. Téhož roku nastoupil do muzea v Domažlicích. Absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, je autorem děl z oboru národopisu a chodské historie.Zdroj: www.mekbn.cz

prof. doc. Viktora Viktor, CSc.

  • 20. leden 1942, Plzeň 
Absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (1967) - obory český jazyk, dějepis. V letech 1967-68 učil na domažlickém gymnáziu, od roku 1968 dosud působí na Pedagogické fakultě v Plzni. Postupně se stává odborným asistentem, poté docentem. Mezi léty 1990-1994 působí jako proděkan Pedagogické fakulty, v letech 1994-1997 je prorektorem Západočeské univerzity. Od roku 1997 zastává post vedoucího katedry českého jazyka a literatury. Často přednáší v Domažlicích, je znalcem regionální literatury. Autorsky přispíval do sborníků Z Chodského hradu, Minulostí západočeského kraje, spolupodílel se na publikaci Západočeský kraj A-Z J. Kumpery. Tuto doplnil o významné osobnosti. Je autorem knižních publikací Divadelní tradice Plzně od 19. století do současnosti, Kapitoly o literární Plzni I a II. Dne 2. května 2006 převzal v pražském Karolinu z rukou prezidenta Václava Klause jmenovací dekret, kterým byl jmenován profesorem. Dne 23. 5. 2012 schválilo zastupitelstvo města Domažlic udělení pamětní medaile města za jeho dlouholetou publikační činnost a propagaci našeho regionu v oblasti literatury. Zdroj: www.mekbn.cz

Vilímcová Ilona

  • 18. červenec 1932, Plzeň 
  • 16. říjen 1997, Praha 
Houslovou hru studovala v Plzni u profesorky R. Řehákové. Už ve 12 letech získala v Praze v soutěži „Ukaž, co umíš“ 1. cenu. V Klatovech, kam se s rodiči přestěhovala, pokračovala ve studiu hudby u prof. Jana Svobody. Často vystupovala s Jaromírem Horákem. Od založení až do roku 1982 byla sólistkou Klatovského symfonického orchestru. Po přestěhování do Kdyně působila jako pedagožka a později jako ředitelka LŠU. V klavírním triu hrála s Jaromírem Jindřichem a Otakarem Zichem. Kromě sólové činnosti vedla komorní kvinteto, které si získalo popularitu i ohlas odborných kruhů. Kvinteto také doprovázelo řadu operet kdyňských ochotníků. Mezi nejnadanějšími žáky byli i její synové - houslista Miroslav a klavírista i houslista Vladislav. Starší Miroslav absolvoval AMU a působil jako koncertní mistr České filharmonie.Zdroj: www.mekbn.cz

Vinařová Cecilie

  • 10. březen 1909, Ústí nad Labem 
  • 10. březen 1999, Klatovy 
Malířka brzy po narození žijící v Klatovech. Patřila do tzv. běhařovské „Kalvodovy školy“. Po maturitě na klatovském gymnáziu studovala v Praze architekturu a Umělecko-průmyslovou školu. Ve 30. letech často pobývala na Chodsku, kde si pořídila celou řadu krojových studií. Zabývala se převážně krajinomalbou.Zdroj: www.mekbn.cz

Vít Ondřej

  • 8. červen 1926, Draženov 
  • 11. duben 1945, Terezín 
Syn rolníka, byl zatčen 2. 3. 1945. Zemřel v terezínské Malé pevnosti.Zdroj: www.mekbn.cz

Vlček Jan

  • 14. květen 1940, Slavíkovice 
Studoval na Vyšší průmyslové škole sklářské v Železném Brodě. Absolvoval Akademii výtvarných umění (1965) u prof. Součka. Působil jako grafik nakladatelství Svoboda a ilustrátor časopisů a novin. Učil grafice na Akademii výtvarných umění. Vystavoval v Polsku, Německu, tehdejším SSSR. Pro region jsou významné samostatné výstavy na Dílích (1975) a v Hradišti (2000). Životní partnerkou je Helena Haškovcová.Zdroj: www.mekbn.cz

Vlk Matěj

Radikální husitský kněz a kazatel působící v Domažlicích. Hlasatel chialismu (víry v brzký příchod tisícileté říše Kristovy), duchovní vůdce domažlických husitů, kteří ovládli město natrvalo v květnu 1421.Zdroj: www.mekbn.cz

Voborník Jan, Dr. h. c.

  • 10. duben 1854, Pohoří u Opočna 
  • 8. březen 1946, Praha 
Roku 1888 nastoupil do domažlického gymnázia jako profesor. Působil zde pět let, vyučoval češtině, latině, řečtině a zeměpisu. V Domažlicích se i oženil. Byl znalcem díla Vrchlického, Jiráskova, Máchova, Hálkova a Zeyerova. Roku 1939 mu byl přiznán titul Dr. h. c. Zdroj: www.mekbn.cz

Vocorineus Jeroným

Pocházel ze Žlutic. Roku 1600 byl přijat za alumna kolejí při Pražské akademii. Bakalářem se stal v roce 1601, toho roku také působil na škole u sv. Klimenta na Novém Městě pražském. Později byl správcem školy v Domažlicích, kde byl v r. 1604 přijat za měšťana a téhož roku se oženil s Alžbětou Turenskou, vdovou po domažlickém radním Václavu Boleslavském. Je autorem drobných latinských příspěvků.Zdroj: www.mekbn.cz

Vodňanský z Uračova Nathanaél

  • 3. červenec 1563, Domažlice 
  • 21. červen 1621, Praha 
Pocházel z rodiny bohatého domažlického měšťana Daniela Vodňanského, primátora Domažlic z let 1570-1573. Po smrti matky roku 1579 město opustil. Vystudoval na pražské univerzitě, cestoval, v roce 1582 navštívil mimo jiné i Řím. Vrátil se do vlasti a vstoupil do služeb Komory české, kde se stal registrátorem. Roku 1604 mu byl přiznán erb a přídomek. Účastnil se jednání o majestát, byl zvolen mezi direktory městského stavu a účastnil se porovnání strany pod jednou i pod obojí. Již v roce 1615 se musel zpovídat při politickém procesu kvůli hanlivým slovům o Rudolfovi II. Posléze, jako jeden z direktorů, stál v popředí bouře proti Ferdinandovi II. Po bělohorské porážce byl jedním z dvaceti sedmi českých pánů a měšťanů popravených při exekuci na Staroměstském náměstí. V roce 1605 podle latinské předlohy upravil a vydal alegorický mravoučný spis Theatrum mundi minoris, Široký plac aneb Zrcadlo světa, ve kterém líčí a komentuje běh lidského života, podobně jako později Komenský ve svém Labyrintu světa.Zdroj: www.mekbn.cz

Vogeltanz Jan

  • 15. únor 1945, Mrákov (okr. Domažlice) 
Historik a odborný pracovník muzea v Klatovech a Muzea Chodska v Domažlicích. Je autorem odborných článků a publikací, které se specializují na dějiny vojenství. Jan Vogeltanz je renomovaný odborník na vojenskou historii, znají ho dobře čtenáři Střelecké revue, v posledních letech vyšly jeho pozoruhodné knihy jako Malý slovník starého vojenského názvosloví a Stejnokroje 1848 – 1849. V nejnovější době se podílel na sbornících Československá armáda v zahraničí a Vojáci studené války. Zdroj: www.mekbn.cz

Vogeltanz Jaroslav

  • 1956, Domažlice 
Po vojně nastoupil jako fotograf do deníku Pravda, kde pracoval 25 let. V roce 2003 je přijat do propagačního oddělení Zoologické a botanické zahrady Města Plzně - vydává kalendáře, pohledy, knihy a časopisy. Zabývá se fotografováním zvířat a přírody. Je mj. spoluautorem knih V. Chaloupka Vydrýsek a Méďové.Zdroj: www.mekbn.cz

Vogeltanz Stanislav

  • 7. srpen 1926, Postřekov 
S malováním začal již na měšťanské škole. Poprvé se představil v devatenácti letech na výstavě lidové výtvarné tvorby v Plzni. Zobrazuje především krajiny a lidové stavby horního Chodska, zaměřuje se ale i na portréty a grafické listy. Zajímavostí je společná výstava s mongolským malířem D. Gamboldem v červnu 1990. Byl jedním z iniciátorů obnovení postřekovského masopustu na začátku šedesátých let. Dlouhá léta pak zastával úlohu masopustního soudce se satirickými soudními projevy. Profesně se celý život věnoval zemědělství. Nejprve soukromě hospodařil, poté byl agronomem v Draženově a zaměstnancem pily v Klenčí. Od roku 1959 působil v JZD v Postřekově, počínaje rokem 1961 ve funkci předsedy. Po sloučení s klenečským družstvem byl až do r. 1986, kdy odešel do důchodu, jeho místopředsedou.Zdroj: www.mekbn.cz

Vogeltanzová Josefa

  • 5. červenec 1919, Mrákov 
  • 30. březen 2010, Poběžovice 
Učitelka působící desítky let v Poběžovicích. Byla známá svým laskavým, ale důsledným přístupem k žákům.Zdroj: www.mekbn.cz

Vochoc Jaromír

  • 1918, Domažlice 
  • 1977, Laurenské Hory (Kanada) 
Správce fary na Domažlicku. Po únoru 1948 pronásledován komunisty, donucen k emigraci do Kanady. Zde byl farářem a kaplanem v Laurentských Horách. Zdroj: www.mekbn.cz

Voják František

  • 4. říjen 1930, Milíkov u Vacova 
  • 7. listopad 2002, Domažlice 
Vyučený obuvník ze Strakonic. Vojenskou základní službu vykonával na Chodsku u Pohraniční stráže, kde se stal vojákem z povolání. Posléze si doplnil středoškolské vzdělání. Sluchová vada jej přivedla mezi zdravotně postižené. Léta pracoval jako předseda Sdružení zdravotně postižených. Z jeho iniciativy bylo v roce 1992 založeno Reha-centrum pro činnost zdravotně postižených, kde byl ředitelem. Byl jedním ze zakládajících členů občanského sdružení Comité Budel v Holandsku, zejména jeho přičiněním byly získávány kompenzační pomůcky pro zdravotně postižené.Zdroj: www.mekbn.cz

Vojatzoglu Savvas

  • 20. listopad 1936, Piperia (Řecko) 
V roce 1957 ukončil studium Střední průmyslové školy v Praze. Mezi léty 1958-1969 pracoval jako návrhář, v letech 1969-1977 byl keramikem VD Chodovia. Samostatnou výtvarnou tvorbu zaměřil na keramickou práci a malbu. Je autorem reliéfního triptychu a exteriérové plastiky pro Teplotechnu Domažlice (1979-1980), exteriérové plastiky pro MŠ Kout na Šumavě a Domov důchodců Domažlice (1980). V roce 1997 vystavoval v Galerii J. Trnky v Plzni. Z menších prací lze zmínit keramické pohádkové postavy princezen, čertů, vodníků či rusalek.Zdroj: www.mekbn.cz

Vojtěch Ladislav

  • 15. duben 1919, Domažlice 
  • 4. duben 1940, Drážďany 
Ladislav Vojtěch se krátce po mnichovském diktátu s rodiči přestěhoval do Prahy. V Domažlicích patřil do skautského oddílu, který vedl Karel Mathes. S oddílem zůstal ve spojení i v době, kdy se oddíl zapojil do ilegální činnosti. Po útěku J. Smudka z Domažlic byl byt L. Vojtěcha v Praze hlídán českou kriminální policií. Smudek se objevil a L. Vojtěch jej stačil varovat. Dne 28. 3. 1940 Vojtěch byl zatčen a Sondergerichtem odsouzen k trestu smrti a popraven. Český evangelický sbor nechal na Husově domě odhalit pamětní desku se jmény J. Procházky, A. Žlábka a Ladislava Vojtěcha. Datum úmrtí není úplně jasné. Na pamětní desce uvedeno 4. 4., v Životě za pravdu 2. 4., ale s tím, že J. Buršík viděl L. Vojtěcha ještě 6. 4. a to v Praze v Pečkárně.Zdroj: www.mekbn.cz

Vojtěch sv.

  • 957, Libice (hrad) 
  • 23. duben 0997, Sambie (Prusko) 
Svatý Vojtěch (v zahraniční literatuře označovaný biřmovacím jménem Adalbert) byl druhý pražský biskup, mučedník a světec. Pocházel z rodu Slavníkovců, kteří sídlili na hradě Libici. Jako biskup stál u rozvoje domácího latinského písemnictví, zároveň se však snažil respektovat staroslověnskou kulturní tradici. Jeho působení bylo komplikováno krizí českého státu, která se mimo jiné projevovala i rostoucími spory mezi Přemyslovci a Slavníkovci. Zemřel mučednickou smrtí při misii u pohanských Prusů, kam odešel pro trvalé nepřátelství, kterého se mu dostávalo od velmožů a části duchovenstva na domovské půdě. Při svém prvním návratu do Čech (roku 992) se zastavil v obci Milavče na Domažlicku. Zde je pak od doby baroka dokumentována živá vojtěšská tradice (kostel, kaple, ke svatému Vojtěchovi se váže i lidová pověst). Zdroj: www.mekbn.cz

PhDr. Volák Stanislav

  • 30. září 1947, Domažlice 
Vystudoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Plzni, poté pracoval jako učitel Středního odborného učiliště ve Stodě. Absolvoval dálkově Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy - obory pedagogika a učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů, roku 1987 mu je udělen doktorát filozofie. Politicky aktivní, od 6. 2. 1990 byl poslancem ČNR. V roce 1991, po rozpadu Občanského fóra, se stává členem ODS, za kterou poté kandiduje do Poslanecké sněmovny v letech 1992 a 1996. Po vzniku samostatné ČR je poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, od roku 1996 pak místopředsedou Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu a předsedou sportovního podvýboru. V této době je členem výkonné rady ODS a prvním místopředsedou poslaneckého klubu ODS. Dne 8. 11. 1997 jmenován ministrem práce a sociálních věcí. O tři týdny později, 30. 11. 1997, podává předseda vlády demisi. Ministrem práce a sociálních věcí je Stanislav Volák jmenován i ve vládě premiéra Tošovského. V mimořádných volbách do Poslanecké sněmovny v červnu 1998 kandiduje již za Unii svobody, do které vstoupil po odchodu z ODS. V následných volbách v červnu 2002 se uchází o poslanecký mandát jako lídr této politické strany, dostatečný počet hlasů však nezískává. Zdroj: www.mekbn.cz

Ing. Volfík Bohumil

  • 4. listopad 1911, Postřekov 
  • 29. únor 1984
Po studiích na Vysoké škole speciálních nauk ČVUT v Praze pracoval řadu let v katastrální službě, později byl činný v rezortu geodézie a kartografie, kde zastával mnohé vedoucí funkce. Je autorem článků s odbornou tématikou. Zdroj: www.mekbn.cz

Volfík František

Jeden z místních vyhlášených komínářů a šamotářů, kteří stavěli tovární komíny a pece po celém světě. Příkladem může být 60 metrů vysoký komín v Litvě, působil ale i v Indii, Rusku, Mongolsku, Německu, Maďarsku, Slovensku a dalších zemích.Zdroj: www.mekbn.cz

Volfík Jiří

  • 29. srpen 1911, Postřekov 
  • 27. prosinec 1998
Nájemce chaty na Čerchově, politický vězeň a dlouholetý vedoucí pohostinství v Poběžovicích (Hubertus). Také byl známý jako vášnivý nimrod, atlet, reprezentant v lyžování a trenér kopané. Vedl fotbalové kluby RH Poběžovice a RH Domažlice. Byl aktivní i na poli funkcionářském a řadu let působil na různých postech Okresního fotbalového svazu.Zdroj: www.mekbn.cz

MUDr. Volicer Ladislav

  • 10. březen 1894, Staňkov 
  • 14. leden 1987, Bedford (Massachusetts, USA) 
Absolvent Lékařské fakulty Univerzity Karlovy Praha (titul MUDr. udělen roku 1921), externista II. lékařské kliniky (1922), asistent a vedoucí RTG laboratoře tamtéž 1923-41. Byl habilitován pro patologii a terapii nemocí vnitřních (1934). Později působí jako samostatný vědecký pracovník Vědecko-výzkumného ústavu ČSD (do roku 1963). Specializoval se na neuroradiologii. Od roku 1974 žil v USA. Je autorem řady studií a statí v českých i zahraničních odborných časopisech.Zdroj: www.mekbn.cz

Vondra Antonín

  • 9. duben 1870, Chlum u Rovečného 
  • 15. únor 1951, Kutná Hora 
Farář farního sboru Českobratrské církve evangelické v Domažlicích v létech 1930-1936. Byl zvolen farářem sboru volebním sborovým shromážděním, které se uskutečnilo 30. března 1930. Na sbor nastoupil 1. července 1930. Před nástupem do Domažlic byl farářem sboru v Semtěši u Čáslavi a v Jimramově. Dnem 1. 7. 1936 odešel z domažlického sboru do výslužby. Na sklonku života žil s manželkou v Kutné Hoře, kde i zemřel. Teologický spisovatel - autor knih O velikou věc, Za Kristem.Zdroj: www.mekbn.cz

Vondra Jaroslav

  • 30. říjen 1903, Strakonice 
  • 9. březen 1943, Osvětim 
Typograf, byl zatčen 19. prosince 1942 v Domažlicích. Zemřel v nacistickém vyhlazovacím táboře Osvětim.Zdroj: www.mekbn.cz

P. Vondrák Josef

  • 1864, Koloveč 
  • 1933, Lendfield (Německo) 
Působil v Bavorsku jako kněz, přesto byl velkým vlastencem a spisovatelem. Je autorem mnoha časopiseckých článků a překladatelem díla J. Š. Baara do němčiny. Jeho román Cestou křížovou byl zfilmován. Kostelu v Kolovči věnoval misál. Bratr Marie Vondrákové (1881-1974).Zdroj: www.mekbn.cz

Vondráková Marie

  • 27. březen 1881, Koloveč 
  • 16. duben 1970, Praha 
Katolická publicistka, redaktorka Sborníku pro přátele Svazu katolických žen. Deset let redigovala týdeník Československá žena. Byla také tajemnicí Dr. Alice Masarykové,  dcery prvního čsl. prezidenta a působila i v Červeném kříži. Sestra P. Josefa Vondráka.Zdroj: www.mekbn.cz

Vondraš Jan

  • 16. březen 2005, Domažlice 
Hudebník, který prošel mnoha kapelami v Domažlicích a okolí. Byl u zrodu oblíbeného tanečního orchestru Tón, hrál a zpíval s Mistralem, Šumavankou, Populárem a dalšími. Hrával i v kapele Václava Horáka, které se říkalo Piškot boys, bubnoval s harmonikáři Oldou Táborským a Jirkou Císlerem a často doprovázel zemřelé na jejich poslední cestě. Nějaký čas v Lidušce předával zkušenosti mladým. V mládí začínal hrát na housle, později to byl pozoun a potom také bicí. Skoro celý život pracoval v Kdyňských strojírnách, později v Destě.Zdroj: www.mekbn.cz

Vondrašová Alžběta

  • 30. červen 1927, Mrákov 
Působila jako národopisná pracovnice a jako spolupracovnice Českého rozhlasu a televize. Odborně publikovala, také byla známa jako znalkyně chodského kroje a tradic.Zdroj: www.mekbn.cz

Vopracha z Uračova Adam

Primas města Domažlic, významný představitel protihabsburské evangelické opozice mezi západočeskými měšťany. Společně s klatovským primasem Danielem Korálkem z Těšína zastupoval měšťanský stav Plzeňského kraje v 24členném výboru tzv. defenzorů víry (dohlížitelů nad jeho plněním) po vydání Rudolfova majestátu roku 1609.Zdroj: www.mekbn.cz

PhDr. Voráč Jaroslav

  • 15. srpen 1910, Klatovy 
  • 24. březen 1989, Klatovy 
Syn klatovského městského zahradníka, absolvent klatovského gymnázia a Univerzity Karlovy. Jako profesor působil na gymnáziu ve Spišské Nové Vsi, v Litoměřicích a v Klatovech. Od roku 1946 pracoval v Ústavu pro jazyk český, kde se později stal vedoucím dialektologického oddělení. Byl dobrý znalec bulačiny, svá jazykovědná bádání prováděl i na Chodsku.Zdroj: www.mekbn.cz

Vorlíček Jiří

  • 19. srpen 1944
Vystudoval Pedagogickou fakultu v Plzni, obor čeština a dějepis. Od roku 1965 střídavě učil v Domažlicích a Mrákově, v roce 1992 se stal ředitelem ZŠ Mrákov. Dlouhodobě působí jako trenér mládeže.Zdroj: www.mekbn.cz

Vosala Josef

  • 23. prosinec 1893, Plzeň 
  • 22. říjen 1943, Drážďany 
Majitel hotelu v Koutě na Šumavě. Byl zatčen 2. prosince 1942 a popraven nacisty 22. října 1943 v Drážďanech.Zdroj: www.mekbn.cz

Vosmík Čeněk

  • 5. duben 1860, Humpolec 
  • 11. duben 1944, Praha-Smíchov 
Žák výtvarné akademie ve Vídni, spolupracovník J. V. Myslbeka a A. P. Wagnera. Na jubilejní výstavě v Praze (1891) vystavoval sochu Zavrženec. Podílel se na výzdobě Národního muzea či na Myslbekových sousoších pro Palackého most v Praze. Je autorem podobizen, soch svatých, Madonny, Krista, sousoší Muže s býkem pro pražské jatky, sousoší Géniů na jižní věži Hlavního nádraží, oltáře a sochy pro kostely sv. Ludmily, sv. Václava a Cyrila a Metoděje v Praze a hřbitovních pomníků. Spolu s F. Hoškem je tvůrcem Kozinova pomníku na Hrádku u Újezda. Je autorem pamětní desky Boženy Němcové, Maxe Duffka a busty A. Steidla v Domažlicích.Zdroj: www.mekbn.cz

Votipecius Pavel

Bakalářem se stává roku 1615 v Praze. V roce 1609 přispívá do sborníku Hymenaeo Jiřímu Pražákovi. Jedná se o osobu velmi pravděpodobně totožnou s následujícími osobami: Reverendus dominus Pulus Votipecius, exul Bohemus a Paulus Domazlicenus Bohemus - obě jména se objevují v písemnostech majících vztah k Trenčínu a roku 1640.Zdroj: www.mekbn.cz

Votlučka Jaroslav

  • 12. květen 1913, Plzeň 
  • 16. červen 1996, Plzeň 
Vystudoval Masarykovo reálné gymnázium v Plzni a Vysokou školu technickou v Praze, obor profesury kreslení (profesoři O. Blažek, C. Bouda). Během vysokoškolského studia navštěvoval pražskou keramickou školu a po absolvování státních zkoušek v roce 1939 nastoupil místo profesora kreslení na učitelském ústavu v Hořovicích. Od roku 1944 žil v Plzni a byl profesorem výtvarné výchovy na středních školách s pedagogickým zaměřením a metodikem Krajského pedagogického ústavu v Plzni. Keramická tvorba zahrnuje vázy, džbánky a plakety s figurální a ornamentální výzdobou. Ze sochařské tvorby byla nejznámější fontána před divadlem J. K. Tyla v Plzni, která však byla odstraněna roku 1987. V malbě užíval starou enkaustickou techniku (vypalování voskové barvy) pro realizaci obrazů a pohádkovými a literárními náměty. V grafické tvorbě používal lept, litografii a sítotisk. Vytvořil řadu ilustrací, diplomy, plakáty a volnou grafiku s lyrickými náměty z básnické tvorby světových a českých umělců. Tvorbě exlibris se věnoval trvale. Vytvořil jich cekem 80. V letech 1947-1949 působil na domažlickém gymnáziu. Pozn.: J. P. Holý v některých pracích uvádí datum úmrtí 17. 6. 1996.Zdroj: www.mekbn.cz

Votruba Antonín

  • 16. březen 1853, Domažlice 
  • 12. únor 1939, Praha 
Působil jako učitel a vlastivědný pracovník v Českém Brodě. Je autorem knihy Panovnické rody v Čechách.Zdroj: www.mekbn.cz

Vrba Jan

  • 10. červenec 1889, Klenčí pod Čerchovem
  • 18. květen 1961, Domažlice
V roce 1889 se v rodině klenečského učitele Petra Vrby narodilo první dítě, syn Jan. Některé zdroje uvádějí datum narození 10. prosince, my však budeme vycházet z údajů v matrice, tedy 10. července. Jan se dočkal celkem čtyř mladších sourozenců. Jeho matka Antonie pocházela z rodu Kostlivých, kteří patří zároveň do rodokmenu Jindřicha Šimona Baara. A Baar je vzdálený příbuzný  dialektologa a spisovatele Jana Františka Hrušky. Je bezesporu zajímavé, že v širší rodině najdeme hned tři významné spisovatele.   Jan nedokončil studium na domažlickém gymnáziu. Sice prý byl záškolákem, ale hlavním důvodem odchodu ze školy byla zřejmě finanční situace a snad i přání macechy, se kterou se otec oženil po matčině smrti. V roce 1908 tedy Jan přešel na Zemskou lesnickou školu v Jemnici na Moravě. I zde mu hrozilo vyloučení, byť byl premiantem: mladý Jan si nic nedělal ze školních autorit. Nicméně na studiích vytrval a v letech 1910 – 1914 vystudoval Vysokou školu zemědělskou ve Vídni. Finanční podpory se mu od rodiny nedostávalo, a tak si přivydělával jako asistent kurzů pro hajné v Berouně a jako žurnalista ve Vídeňském deníku. První básně mu však otiskli již roku 1909 v týdeníku Obrana Podyjí. Čerstvý absolvent nastoupil na lesní úřad ve Zruči nad Sázavou v době, kdy začínala první světová válka. Vojně se Vrba nevyhnul, narukoval roku 1915, ale vojenské služby byl posléze zproštěn. Ze Zruči Vrba odchází do Jemnice, kde v letech 1917 – 1919 učil přírodopis, myslivost a lesní ochranu. V roce 1918 se oženil a následujícího roku se trvale vrátil na Chodsko, do Domažlic. Ukončil  učitelskou dráhu a věnoval se literatuře.  Vrba je znám především jako autor literatury s přírodní tématikou. Kromě toho, že mohl využít svých zkušeností lesníka, patřil autor k těm lidem, jež se přírodě obdivují a tráví v ní své radostné i těžké chvíle: „... dnes vím zcela bezpečně, že právě příroda, její krása a hluboká moudrost to byly, co vnášelo do mého vlastního života klid, vyrovnání i s nejtěžšími a nejbolestnějšími lidskými smutky a dávalo mi pocit spokojenosti s údělem, který mi byl ve zlomku věčnosti přisouzen.“ Svá líčení komponuje jako malíř obrazy, ať už se jedná o romány (Les, 1917) nebo drobné prózy vydávané souborně (Jitřní lov, 1919, Kniha z přírody, 1920). Za povídkovou knihu Bažantnice (1922) získal roku 1923 Státní cenu za literaturu. Již méně známé jsou jeho knihy vzpomínkové (Bludiště, 1937) nebo historické, v nichž se Vrba zabýval historií Chodska, například trilogie Chodská rebelie (1924 – 1926). Zvláště Chodskými rebeliemi a později vydaným komentářem k nim vylíčil chodskou historii odlišným způsobem, než kterou uznávali historici Sladký, Teplý, Roubík, či spisovatelé Hruška i Baar. Domažlice jsou zobrazeny zejména ve dvou knihách. Kvetoucí hloží je věnováno vzpomínkám na studia na domažlickém gymnáziu a Zubřany jsou satirou na domažlické maloměšťáctví v období 1. světové války.  Vrba měl rád polemiku, protikladné názory i nesouhlas, zejména u mladých lidí. Byl strohým, nesmlouvavým kritikem, neohroženým komentátorem a doslova „živým svědomím své doby“. Proto neměl často u veřejnosti „na růžích ustláno“. Zcela zapomenut je Vrba-básník (Radostné zaslíbení, 1914). Napsal též několik knih pro děti: Zlatý klíček (1932), O myšce hrabalce (1929). Ve dvacátých letech spolupracoval s plzeňskými periodiky Pramen nebo na Stráži. Právě 20. a 30. léta byla jeho nejplodnějším obdobím: co rok, to jeden vydaný titul. Právě rozsah jeho díla (76 titulů) je předmětem Vrbových kritiků: kvantita předčila kvalitu, vytýkají mu historické nepřesnosti a prohřešky vůči pravopisu. F. X. Šalda jej označil za „literárního velkoprůmyslníka“. Druhou stránkou věci je, že podrobným zhodnocením Vrbovy tvorby se dosud nikdo nezabýval. Kompletní soubor děl vlastní Městská knihovna Boženy Němcové v Domažlicích. Roku 1928 se Vrba zapojil do aktivit kolem vybudování Národního památníku na vrchu Baldově, jenž měl připomínat bitvu u Domažlic roku 1431. Památník byl však dokončen až v roce 2015. Za druhé světové války Vrbova díla nevycházela, jednak tomu nepřála válečná léta, jednak byl spisovatel jedním z těch, kteří se stavěli proti německé okupaci. Své vzpomínky na okupaci Chodska – kraje strážců hranic – sepsal v knihách Chodský černý týden a Chodský bílý týden.   Svou poslední knihu Ptačí svět vydal Vrba roku 1956. Toho roku prodělal mozkovou mrtvicí a na jeden z dalších záchvatů dne 28. května 1961 zemřel. Urna s jeho popelem byla však uložena až 18 let po jeho smrti (tedy roku 1979) na hřbitově v Klenčí, do sloupku řešeného na způsob čapkovských božích muk. Sešli se tak na klenečském hřbitově tři slavní klenečtí rodáci - J. Š. Baar, Jindřich Jindřich a J. Vrba. Dne 21. 9. 2002 mu byla odhalena pamětní deska na rodném domě v Klenčí, na tzv. Šimaníkuc mlýně. Zdroje: http://www.mekbn.cz http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Vrba_%28spisovatel%29 http://domazlicky.denik.cz/kultura_region/pred-padesati-lety-zemrel-spisovatel-20110517.html http://www.v-art.cz/mvc/pomijivosti-navzdory-chodsku/jan_vrba_basnik.pdf http://www.kostlivy.com/slavnirodaci_cz.htm 

Vrba Petr Josef

  • 21. květen 1861, Domažlice 
  • 1. září 1917, Domažlice 
Otec spisovatele Jana Vrby. Působil jako učitel češtiny, zeměpisu a dějepisu a vlastivědný pracovníkZdroj: www.mekbn.cz

Vrba Václav

  • 1911, Chudenice 
  • 1989
Vyučil se zedníkem, poté (v letech 1936-1940) vystudoval Zemskou průmyslovou školu ve Volyni. V roce 1948 složil stavitelské zkoušky, když už od roku 1941 pracoval jako stavbyvedoucí firmy Giebisch v Horšovském Týně. V roce 1945 byl v této firmě jmenován národním správcem. Když byla firma roku 1948 znárodněna, pracoval u Stavebních závodů n. p., později u Okresního stavebního podniku v Horšovském Týně. Od roku 1956 působil ve funkci místopředsedy MNV v Horšovském Týně a v letech 1960-1971 byl předsedou MěstNV tamtéž. Poté odešel do důchodu. Ve vedení města uplatnil především své odborné znalosti, organizační schopnosti a dobrou komunikaci s lidmi. Během jeho funkčního období bylo město vyhlášeno městskou památkovou rezervací, citlivě byly prováděny stavební úpravy a nová výstavba a tak nebyl narušen ráz města.Zdroj: www.mekbn.cz

MUDr. Vrbová Alena

  • 3. říjen 1919, Starý Plzenec 
  • 17. březen 2004, Praha 
Absolvovala plzeňské gymnázium. Roku 1946 dostudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a získala doktorát. V roce 1951 absolvovala Lékařskou fakultu, do roku 1977 pak pracovala v Mariánských Lázních jako lékařka, od r. 1964 jako primářka. Byla ošetřující lékařkou spisovatele Jana Vrby. Časopisecky publikovala od roku 1935, podílela se na překladech německé a hindské poezie. Ve vlastní tvorbě se nejprve věnovala poezii, pak se zaměřila na povídkovou tvorbu, novely (Znova v Monte Rose) a romány (Benátská, Odlet do Mádrasu). Koncem 70. let rozšířila svůj zájem na historickou prózu (V erbu lvice). V románu Když kohout dozpívá se věnovala osudům rodiny Kryštofa Haranta v době Třicetileté války. Měla vztah k Chodsku, často do kraje zajížděla, z regionu také pochází řada jejích předků. Vzdáleně je příbuzná se spisovatelem J. Kajerem.Zdroj: www.mekbn.cz

Vrbová-Kotrbová Vilma

  • 14. říjen 1905, Kutná Hora 
  • 26. prosinec 1993, Klenová 
Akademická malířka, autorka mnoha dětských portrétů. Od mládí jezdila na Klenovou u Janovic nad Úhlavou. Jezdila i do Pece pod Čerchovem. Vystavovala v různých státech, v Austrálii v Sydney získala 1. cenu za dětskou podobiznu. Čestnou cenu obdržela v Paříži na Salonu Populiste. Roku 1976 obdržela za svou celoživotní práci Národní cenu ČSR. Zdroj: www.mekbn.cz

prof. Vrchlický Jaroslav

  • 17. únor 1853, Louny 
  • 9. září 1912, Domažlice 
Vlastním jménem Emil Frída. Autor řady básní, próz, dramat, překladů, literárních kritik a esejistiky. V Domažlicích pobýval třikrát. Poprvé sem přišel jako šestnáctiletý mladík v roce 1869, kdy se do města přestěhovala jeho rodina a otec Jakub Jan Frída si v čp. 46 na náměstí pronajal kupecký krám. Prožil zde i milostné vzplanutí. Zamiloval se do o čtyři roky starší Anny Martínkové. Tomuto citu věnoval jednu ze svých prvních básní. Navštěvoval klatovské gymnázium, kde se spřátelil s Josefem Thomayerem, který mu vymyslel básnický pseudonym. Frídovi se odstěhovali z Domažlic v roce 1872. Vrchlický navštívil město opět roku 1908, kdy přijel přednášet o Karlu Havlíčku Borovském na slavnostním večeru, který na počest Vrchlického uspořádala místní Literární jednota. Jednalo se o literárně-hudební večer, na klavír hrál tehdy mladý Jindřich Jindřich. Vrchlického návštěva měla slavnostní ráz. Na nádraží byl uvítán starostou města J. Ludvíkem, okresním starostou M. Duffkem a místním děkanem. Druhý den si prohlédl město, navštívil muzeum, veřejnou knihovnu, veřejnou čítárnu a gymnázium. Třetí a konečná návštěva začala v září roku 1911, kdy nemocný básník opustil Opatii a na základě dřívějšího pozvání Jindřicha Jindřicha se rozhodl pro pobyt v Domažlicích. Oslavil zde 59. narozeniny, kdy jej přijel navštívit spisovatel Fr. Herites a jednatel Máje František Sekanina. Po příjezdu bydlel v depandanci Bautzova hotelu Šumava čp. 149 na rohu Spálené a Fastrovy ul v 1. poschodí. Spokojen nebyl a naléhal na městskou radu, aby mu sehnala příhodnější bydlení. Ta mu nabídla byt v městském pivovaru, což pobouřilo městskou inteligenci a profesor gymnázia Václav Fikejz nabídl Vrchlickému svůj byt v 1. patře Prunarova domu na náměstí čp. 125. Sám se přestěhoval do pivovaru. Stěhování se uskutečnilo 1. 2. 1912, již 9. 9. 1912 však Vrchlický umírá. Ošetřujícími lékaři byli na doporučení jeho celoživotního přítele J. Thomayera dr. Josef Pelnář a dr. Václav Krahulík. Dne 9. 9. 1922 odhalilo město Vrchlickému pamětní desku na domě čp. 125, autorem reliéfu byl Vl. Brettschneider. Z bohatého básnického díla má vztah k Domažlicím nebo Chodsku jen málo básní. Nejznámější je Balada o smrti Jana Koziny zahrnutá do Selských balad (1885). Domažlické náměstí s typickým podloubím inspirovalo básníka k Baladě o gotickém podloubí ve starém městě zařazené do Sbírky Moje sonata (1893). Ve sbírce Na domácí půdě z let 1885-1888 se najdou dvě básně, které se váží k Domažlicím - Píseň zvonu na poplach a Píseň Chodů na stráži v zásekách šumavských. Je autorem statí Průsmyk kdyňský a Domažlicko do díla Čechy, vydaného pražským nakladatelem Ottou. Roku 1898 byl jmenován řádným profesorem všeobecné literatury na univerzitě v Praze. Byl čestným členem několika zahraničních akademií, roku 1901 jmenován členem Panské sněmovny. Dne 31. 1. 1912 byl spolu s Al. Jiráskem jmenován čestným občanem Domažlic.Zdroj: www.mekbn.cz

PhDr. Vyšohlíd Zdeněk

  • 9. únor 1948, Domažlice 
Český filozof, absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Po ukončení vysokoškolského studia působí v převážné míře jako učitel na Gymnáziu Jindřicha Šimona Baara v Domažlicích (po roce 1972) a na Západočeské univerzitě v Plzni. V letech 1990 až 1995 je činný mj. jako redaktor časopisu Česko-bavorské Výhledy. Je autorem příspěvků do vysílání plzeňského rozhlasu a do internetových novin. Z knižní tvorby lze zmínit publikace Čím ožívá krajina, O víře a rozumění nebo Bytí jako výzva a naděje.Zdroj: www.mekbn.cz