-
5. březen 1876, Klenčí pod Čerchovem
-
23. říjen 1967, Domažlice
Jindřich Jindřich se narodil klenečskému učiteli Aloisi Jindřichovi 5. března 1876 jako nejmladší z 11 dětí. Nejen otec a matka, ale i starší sourozenci zpívali a hráli na různé nástroje, a tak i maličký Jindřich Jindřich již jako pětiletý na sebe upozorňuje mimořádným hudebním nadáním, dovede zahrát na dětské housle a na klavír prosté melodie. U přijímacích zkoušek na pražské konzervatoři v roce 1890 však neuspěl. Vydal se tedy v otcových šlépějích, učitelská studia absolvoval v Soběslavi. Po studiu působil na škole ve Lhenicích. Předtím již jako třináctiletý chlapec začal z podnětu svého o sedm let staršího kamaráda Jindřicha Šimona Baara sbírat chodské písně. Baar zapisoval texty, Jindřich nápěvy.
Hudební teorii studoval Jindřich v Praze u Vítězslava Nováka, hru na klavír u Karla Hoffmeistra. V roce 1902 se však natrvalo vrací do Domažlic, do středu milovaného Chodska, i když má spoustu pracovních nabídek z hudebního světa (korepetitor opery Národního divadla, vedoucí hudebního života v Olomouci i v Chichagu...)
V Domažlicích v té době již bydlela Jindřichova matka a bratr Alois, kromě toho byl Jindřich Jindřich do Domažlic přitahován silným citovým vztahem k učitelce Elišce Přibylové, která Jindřicha doprovázela na jeho cestách chodským krajem a zapisovala texty písní, zatímco Jindřich zaznamenával melodie. Byla nenahraditelnou pomocnicí při zakládání muzea, pečovala i o všechny drobné stránky denního života Jindřicha Jindřicha, i když se za něj nikdy neprovdala.
Jindřich Jindřich vystupoval jako sólový klavírista i jako komorní hráč, uskutečnil na 900 koncertů v českých zemích. Dále obstarával klavírní doprovod pěvcům Karlu a Emilu Burianovým (1911-22) a Emě Destinnové (1926-27). Jako sbormistr působil na Domažlicku (Čerchovan vedl v letech 1911-12) a v celých západních Čechách. Skladatelské dílo Jindřicha je převážně vokální, a to lyrického zaměření. Obsahuje 29 mužských (Čerchovu, Bitva u Domažlic a jiné), 16 ženských a 8 smíšených sborů (České písně aj.) a přes 170 písní.
Během života si Jindřich stále více uvědomoval, že jeho příslušnost k chodskému regionu a jeho bytostné sžití s chodskou lidovou kulturou jej předurčuje k tomu, aby „v hodině dvanácté“ zachránil lidový písňový poklad Chodska. Od roku 1920 se tedy Jindřich s Eliškou Přibylovou vydává na pravidelné cesty po chodských vesnicích, narozdíl od nahodilejších cest dřívějších. První díl Chodského zpěvníku byl vydán v roce 1926, osmý díl v roce 1955. Devátý díl, který nese podtitul „Daremný pjisničky z Chodska“ je dosud k dispozici pouze v rukopise. Ve svém rodném kraji Jindřich celkem zapsal 1408 různých nápěvů a 4076 písňových textů. (Na některé melodie je zaznamenáno až na 150 slok - například „Žádnyj neví...“, „Ha ty svatyj Vavřenečku...“.)
Jindřichovo celoživotní dílo „Chodsko“ (vyšlo v roce 1956 ve značně zkrácené knižní podobě) obsahuje mluvnické zvláštnosti chodského nářečí, přehled dějin Chodska a studii zabývající se chodskou lidovou kulturou z mnoha aspektů (selský statek, kroje, zvyky, pranostiky, láska, práce, humor, pohádky, jídlo, pití....). V roce 1951 po usilovné jednadvacetileté práci bylo dílo „Chodsko“ dokončeno. „Posledních dvacet let pracoval jsem na knize Chodsko skoro bez oddechu, od rána do noci, odpíral jsem si odpočinek o svátcích i o prázdninách...“ (J. Jindřich v předmluvě k dílu „Chodsko“ str. 13)
Po první světové válce začal umělec také s intenzivním sběrem chodských památek, drobností denní potřeby, krojů, nábytku a nádobí. V současné době jsou tyto sbírky uloženy v devíti malých pokojích spojených sedmi předsíněmi Jindřichova muzea.
Další Jindřichovou chloubou byly obrázky na skle. Tato sbírka, i ve světovém měřítku unikátní, obsahuje na 1400 obrázků na skle od anonymních lidových malířů s náměty duchovní (světci Václav, Jiří, Martin..) nebo světské povahy.
Za zásluhy o Chodsko byl jmenován 5. 3. 1926 čestným občanem Domažlic. Čestné občanství mu udělilo dalších 80 obcí na Chodsku. V roce 1957 byl jmenován národním umělcem.
Jindřich Jindřich zemřel 23. října 1967. V úterý 31. října se celé Chodsko rozloučilo se svým milovaným synem. Pěvecký sbor Čerchovan zazpíval na rozloučenou Mistrovi „chodskou hymnu – Bulačinu“, k hudebnímu rozloučení se ještě připojilo Chodské trio a Konrádyho dudácká muzika. Posledním místem odpočinku se podle Mistrova přání stal klenečský hřbitov.
Autorem pomníku před Muzeem J. Jindřicha je sochař Karel Kuneš, mramorovou podobiznu mu věnoval i sochař Alois Langenberger.
Zdroje:
www.mekbn.cz
Špelda, A. Chodsko domov můj
