-
6. červen 1865, Pec pod Čerchovem
-
17. říjen 1937, Plzeň
Jan František Hruška patří mezi významné české jazykovědce; jeho dialektologická i beletristická díla jsou prostoupena láskou k rodnému kraji a chodskému nářečí. Narodil se 6. června 1865 v Peci pod Čerchovem. Rodina otce Melichara Hrušky pocházela z Chodova a všichni se živili prací se dřevem. Maminka Anna, rozená Teydlová, se narodila v Klenčí pod Čerchovem. Po otci i matce tedy pocházel ze starého chodského rodu s písmáckou tradicí (otec se mu stal modelem lidového filozofa „děrečka včalaře“).
Do širší rodiny patří další ze známých chodských rodáků, a to Jindřich Šimon Baar (Hruška byl jeho vzdáleným strýcem). Kromě příbuzenského vztahu oba spojovala studentská léta na domažlickém gymnáziu. Již tehdy byl Hruška Baarovi starším rádcem a i v pozdějších letech jej povzbuzoval k literární tvorbě. Oba, i když každý po svém, ve své práci zachytili život na Chodsku.
Po maturitě složené roku 1886 začal Jan František studovat v Praze klasickou a slovanskou filologii u Jana Gebauera. Po studiích nastoupil na jeden rok jako profesor češtiny a latiny na gymnáziu v Domažlicích, v nadcházejících letech učil na několika dalších školách (v Pardubicích, v Klatovech, v Plzni, v Jindřichově Hradci), pevně pak roku 1902 zakotvil na gymnáziu v Plzni, kde působil celých 24 let a kde žil i po penzionování.V roce 1882 provázel krajem A. Jiráska a pomáhal mu při studiu domažlického archivu. Za zásluhy o chodský národopis dostal čestný doktorát filozofie UK.
První články vydal Hruška na přelomu století. Odborné statě a beletrie publikoval především časopisecky ve slavných titulech své doby: v Květech, Světozoru nebo Národních listech, kde tehdy působil Jan Neruda. Roku 1891 otiskl v Listech filologických první dialektologickou studii O hláskosloví chodském. Roku 1907 vydává svůj Dialektický slovník chodský, jenž je dodnes jedním z nejdůležitějších pramenů poznání chodského nářečí. Kromě zachycení mluvnické stránky jazyka se Hruška snažil popsat i běžný život Chodů. Slovník je tak spíše než pouhou jazykovou příručkou encyklopedií lidové kultury.
Uvědomoval si, že chodské nářečí pomalu mizí. Je to přirozený proces: v každé vsi se našel někdo, kdo se vydával za prací do větších měst (například do Plzně do Škodovky), odkud kromě výdělku přinášel i výrazy, které mezi kolegy pochytil. Rozdíly mezi jednotlivými dialekty se tak postupně vytrácejí a přibližují se obecné češtině. Tomuto procesu se říká asimilace nářečí. Bulačina již na začátku 20. století téměř postrádala dříve charakteristické tvary slovesa být – „bul, bula“. Sám Hruška jejich pozůstatky dokládá jen v široké výslovnosti slovesa byl, nejdéle se staré tvary podle něj udržely v Postřekově.
Technický vývoj a změna životního stylu přináší na druhé straně i zánik některých nástrojů nebo výrazů spojených s vykonáváním určité činnosti. Díky Hruškově díle tak dnes nejen víme, co které slovo znamená, ale i jak se již zaniklé nástroje vyráběly a užívaly (Mezi dřevorubci), z jakých částí se skládal chodský kroj nebo jak vypadalo vybavení chalupy (Statek i chalupa na Chodsku). Právě poznatky z posledně jmenovaného článku a Hruškovy zkušenosti využili pořadatelé Národopisné výstavy československá pořádané v Praze roku 1895. Nejnavštěvovanější částí expozice byla vesnice, jež sestávala z několika kompletně vybavených chalup reprezentujících jednotlivé národopisné oblasti a chodská chalupa zde samozřejmě nemohla chybět.
Beletristická část Hruškovy práce zahrnuje sbírky pohádek, bajek, povídek, pověstí a písní. Materiál zaznamenával na hyjtách a zábavách. Odtud nese název i jeho první sbírka pohádek Na hyjtě, vydaná roku 1917. Způsob práce s nasbíraným materiálem se u různých sběratelů liší – někteří vydávají texty v tom znění, jak je slyšeli, jiní je upravují. Hruška je řazen do druhé skupiny. Na rozdíl od sběratelů jako Božena Němcová, kteří zaznamenávali pohádky v místech, kde právě pobývali, mnoho z vyprávěných příběhů znal od dětství téměř nazpaměť. Díky tomu pohádky upravil do podoby, v které je často slýchával. Tím se vyhnul problému sběratelů, kteří vydávají autentický záznam pohádky, v němž se nejspíše projeví osobní invence vypravěče. Literární kritikové vyzdvihují Hruškův způsob parafráze příběhů, neboť více odpovídá podání „kolektivního vypravěče“.
Příkladem Hruškovy autorské tvorby, byť inspirované lidovou slovesností, jsou bajky. V roce 1923 vydal soubor Bajek o včelách, o tři roky dříve dokonce bajky politické v souboru Za svobodu!. Hruška psal i povídky, jako příklad uveďme Na zboží chodském vydanou pod pseudonymem A. B. Hanin.
Jan František Hruška byl člověk hluboce věřící; v rodné Peci nechal roku 1909 vystavět kapličku sv. Prokopa, na jejíž výzdobu dohlížel Alfons Mucha. Víra se přirozeně vtiskla i do vlastní literární tvorby. Možná proto byly Hruškovy pohádky za minulého režimu ve výborech pohádek pro děti opomíjeny.
Jeho pojetí chodské historie kontrastuje s pojetím J. Vrby. Byl tchánem PhDr. Emila Felixe. Autorem jeho bronzové podobizny je sochař Alois Langenberger. Dne 9. 9. 1932 byl jmenován čestným občanem Domažlic. Jeho literární činnost ocenila členstvím Královská česká společnost nauk. Získal i čestné členství ve Filozofické jednotě. Karlova univerzita mu propůjčila nejvyšší vyznamenání - Čestný doktorát filozofie. Papež Pius XI. pasoval profesora Hrušku na rytíře Řádu svatého Řehoře Velikého. Byl jmenován čestným občanem města Domažlice. Ve své rodné obci se Hruška těšil takové vážnosti, že mu byla 11. července 1937 na rodném domku odhalena pamětní deska. Celé slavnosti k odhalení desky se profesor Hruška účastnil. Krátce po odhalení pamětní desky, 17. října 1937, profesor Jan František Hruška umírá ve svém bytě v Plzni na následky mozkové mrtvice, která ho postihla předešlého dne. Arcichod po meči a po přeslici (tak Hrušku označil Baar) je pochován na hřbitově v Trhanově.
Zdroje:http://www.mekbn.czhttp://www.folklorweb.cz/clanky/20050802.phphttp://nase-rec.ujc.cas.cz/http://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2012050072
